Polská eroze velkých stran P
Náhradní termín prezidentských voleb oslabil vládního favorita
olské prezidentské volby konečně nabraly po mnoha peripetiích s nutností přesunutí jejich termínu kvůli pandemii koronaviru zřetelné obrysy. Místo původního data 10. května se občané nakonec do volebních místností vydají 28. června, a kdo bude chtít, může se hlasování zúčastnit korespondenčně. Překlenutí původního termínu hlasování přineslo jisté zklidnění atmosféry, ačkoli i tak se na současnou vládu snesla vlna kritiky. Ta se ovšem paradoxně týkala přesunu původního data voleb, kterého se vládní kritici před několika týdny vehementně dožadovali.
Nový termín výběru hlavy státu dal rovněž prostor pro změnu předvolební strategie. U některých kandidátů proběhl jakýsi restart dosavadní kampaně, avšak nejzásadněji kartami zamíchal lídr opozice Občanská platforma (PO). Ta se rozhodla hodit přes palubu svou nevýraznou kandidátku a jedinou ženu v dosavadním klání Małgorzatu Kidawovou-Błońskou a začít znova od nuly. Nominace nepřehlédnutelného varšavského primátora Rafała Trzaskowského zcela zamíchala průzkumy a aktivizovala opoziční elektorát, přičemž původní rozdrobená podpora opozičních prezidentských kandidátů se pomalu a nadějně sjednocuje k tomuto jménu.
Zachránce Občanské platformy Výhra dosavadního prezidenta a zástupce vládního tábora Andrzeje Dudy už v prvním kole se tak zdá být nedosažitelná. Otázkou ale zůstává, zda je v druhém kole silně liberálně orientovaný Trzaskowski schopen ukořistit nadpoloviční většinu hlasů. Pochybnosti má i samotná členská základna PO. Do médií prosákly informace ohledně nesouhlasu části straníků s představením nové tváře a místo toho byla navržena podpora lidoveckého předsedy Władysława Kosiniaka-Kamysze. Ten by měl šanci oslovit umírněné a konzervativnější středové voliče, přičemž radikální odpůrci vládního tábora by v druhém kole stejně neměli na výběr nikoho jiného.
Výše zmíněný plán nicméně zarazilo vedení PO a rozhodlo se vsadit na vlastního kandidáta. Komentátor Michał Szułdrzyński připomíná spektakulární úspěch mediálně zdatného Trzaskowského, jemuž se povedlo získat post primátora Varšavy, čímž se zařadil do první politické ligy a vyvolal spekulace ohledně možné nominace k souboji o post prezidenta. Po roce a půl primátorského mandátu se pro něj ovšem situace značně změnila. Trzaskowski se sice rád věnuje celospolečenským tématům a okázale podporuje například LGBT komunitu, což nyní kontrastuje s jeho prohlášeními o podpoře církve a deklarovaným katolictvím, nicméně v primární roli správce polské metropole zaznamenal řadu nezdarů. Přetavení velkolepé předvolební vize klidových zón v centru města skončilo předraženým fiaskem, mizející zeleň, kácení stromů nebo situace kolem havárie čistírny odpadních vod značně pochroumala jeho pověst.
Důležité je si proto podle zmiňovaného komentátora uvědomit, že primárním úkolem Trzaskowského není porazit Dudu, ale zachránit svou mateřskou partaj coby lídra opozice. Klopýtnutí s předchozí kandidátkou, pro voliče zcela nezajímavou, totiž vehnalo vítr do plachet nejen lidovcům, ale vydláždilo také cestu zpočátku nenápadnému a nezávislému kandidátovi Szymonu Hołowniovi. Tato nová politická tvář reprezentující umírněné liberály získává v průzkumech poměrně silnou podporu a zdá se být ztělesněním potřeby na podobně svěží politickou sílu, která by mohla nahradit neúspěšnou PO.
Polská politika měla v předchozích letech tendenci napodobovat tu americkou: dvě velké strany, které berou všechno, nebo nic
Nástup menších stran
Celý průběh prezidentských voleb ukázal i trhliny v táboře vedeném Právem a spravedlností (PiS). Požadavkem na přesunutí voleb i za cenu obětování sejmové většiny se předseda jednoho z koaličních partnerů Jarosław Gowin stal rázem vládním enfant terrible. Někdejší ministr vyššího školství a vicepremiér – na tyto funkce rezignoval, aby zdůraznil vážnost svého ultimáta – je v rámci současné polské politiky zcela výjimečnou postavou. Jen stěží naleznete další osobu, která by v tak vyhrocené atmosféře dokázala obsadit ministerský post za vlády PO i PiS. Když v roce 2013 vyzval na souboj o vedení strany tehdejšího předsedu Donalda Tuska, protože se mu zdálo, že odbočil příliš doleva, prohrál. Avšak jako by vytušil blížící se úpadek strany. Uvidíme, zda ho jeho politický instinkt nezklame ani protentokrát.
Polská politika měla v předchozích letech tendenci napodobovat tu americkou: dvě velké strany, které berou všechno, nebo nic. Poslední parlamentní volby znamenaly zlom a do lavic Sejmu zasedlo hned pět uskupení, přičemž všechny byly v jistém smyslu koalicemi. Letošní volba prezidenta jen potvrzuje postupující tektonické pohyby uvnitř politické scény našich sousedů. Menší strany se sebevědomě snaží obsadit hluchá místa, nebo dokonce nahradit ty větší a ani nové tváře se nebojí zpochybňovat efektivitu stávajících lídrů.
Dochází k situacím, kdy dosavadní stálice, bez kterých bychom si nedokázali představit polskou scénu posledních let, musí alespoň na chvíli přestat pomýšlet na volební vítězství a začít před vlastními voliči obhajovat smysl své politické existence.