Nejsme větší srabi než ostatní

Smutná červnová výročí heydrichiády a vyhlazení Lidic a Ležáků pokaždé evokují otázky, které jsou pro nás Čechy snad věčné. Jsme národ zbabělců a kolaborantů, kteří se ze všeho vyšvejkují, nebo to s námi není o nic horší než s ostatními národy? To stálé sypání si hlavy popelem a hledání příkladů kolaborantství je snad přímo národní sport. Ale který národ v Evropě má na pažbě takové monstrum jako říšského protektora, jehož čtyři sta rozsudků smrti, které stihl provést, mluví za všechno? Když se probíráme dokumenty z doby heydrichiády, kdy rozhlas každý den hlásil seznamy popravených, cítíme ještě teď hrůzu té doby. Ale umíme si skutečně představit, co lidé prožívali? Vždyť nikdo nevěděl, kam až jsou Němci schopní zajít, jestli nevyvraždí půlku národa. Doba prostě lidi presuje, je-li hnusná, dostane z nich to nejhorší, co by za svobodných časů, v kterých platí právo, vůbec nevyplulo na povrch.

Pravidelný pořad ČRo Plus Archiv Plus před pár dny právě tuto dobu připomněl v autentických zvukových nahrávkách. Byly skvěle vybrané a poslech to byl drásající i tragikomický. Bylo to nejenom svědectví lékaře, který byl na příjmu, když protektora přivezli do nemocnice (Heydrich byl prý tlustý, což skrýval šněrovačkou), ale především kolaborantské výlevy činovníků od Emila Háchy až po Emanuela Moravce. Pozadu nezůstal ani dělný lid, který si mohl strhat žíly. Tyto vstupy působily, jako by je někdo vzal přes kopírák do normalizace, kdy dojička v kravíně vášnivě odsuzovala chartisty, případně soudružka z květinářství planula rozhořčením nad demonstracemi, protože jí antisocialistické živly takto zákeřně kazily plán prodeje.

Rozhlasová reportáž ze smutečního průvodu s Heydrichovou rakví na lafetě Prahou, pronášená zastřeně tragickým hlasem, maně připomněla styl, v němž se v našich médiích odehrávalo poslední rozloučení s Brežněvem. Je to až trapné, jak se dějiny opakují – a stejně se z nich nikdy nikdo nepoučí. Z té série projevů na podporu německých okupantů byl doslova tragikomický výlev Jana Úprky, syna známého malíře, jinak předsedy fašistické organizace Národopisná Morava, jež usilovala o připojení Slovácka k Říši. Ten zase na pouti ke svatému Antonínovi pisklavě mečivým hlasem vyvřískal svou loajalitu. Po celé zemi se konala shromáždění odsuzující atentát, ale na pranýři – jak jinak – nakonec zůstali jen herci z Národního divadla. A mezi nimi třeba Karel Höger, který v té době dělal spojku partyzánům na Moravě. Stejně jako sociální demokrat a odborář Arno Hais, který na Staroměstském náměstí hřímal proti teroristům z Anglie, ale přitom byl členem Petičního výboru Věrni zůstaneme a zanedlouho skončil na gestapu a do konce války byl vězněn. A z toho plyne, že jen málokdy jsou věci černobílé a Češi nejsou o nic větší srabi než ostatní národy.

Rozhlasová reportáž ze smutečního průvodu s Heydrichovou rakví na lafetě Prahou, pronášená zastřeně tragickým hlasem, maně připomněla styl, v němž se v našich médiích odehrávalo poslední rozloučení s Brežněvem