Historici na informační frontě
Badatelé zkoumající v ruských regionech gulagy a represe jsou hrdiny války o interpretaci dějin
Ve vztazích s Ruskem se dostáváme do situace, kdy vedeme válku o interpretaci historických událostí, zejména kolem osvobození v roce 1945 Rudou armádou. Přitom svoji válku o výklad dějin vede mezi sebou celá ruská společnost. Na jedné straně jsou zastánci vítězných mýtů posilujících národní hrdost v zádech se státní mocí. Na straně druhé skeptici upozorňující na neslavné dějinné epizody a varující před jejich opakováním.
Do této kategorie lze zařadit téma represí a gulagů, jejichž zkoumání přináší spíše než respekt a věhlas jen problémy. „Úřady sice podporují různé iniciativy, třeba postavit obětem represí památník, ale zpravidla vše vyšumí do ztracena,“říká Jevgenij Selezněv ze sibiřského Tajšetu. Historik a učitel, který se roli pracovních táborů při budování Bajkalsko-amurské magistrály věnoval i ve své kandidátské práci, se gulagy začal zabývat od roku 1989 jako jeden z prvních. „Pustili jsme se do toho spolu se žáky desáté třídy. Tehdy ještě žilo množství pamětníků, zpovídali jsme je, sami jsme pátrali po táborových hřbitovech a počítali hroby,“vzpomíná Selezněv.
Objevil Vojcechovského
Začali na hřbitově u železniční stanice Toporok, kde po letech pomohla jejich práce objevit hrob Sergeje Vojcechovského. Československého generála ruského původu odvlekla po válce sovětská tajná policie do gulagu, v dubnu 1951 tam zemřel. Díky Selezněvovi se podařilo Čechům Gabriele Havlůjové a Radimu Chrástovi nakonec odhalit Vojcechovskému letos v březnu u stanice Toporok pomníček a na jeho odhalení přivézt delegaci z Česka.
Sám Selezněv je ale velmi skromný. Váží si toho, že mohl objevit množství zajímavých příběhů a identifikovat místa posledního odpočinku lidí, na které by se jinak zapomnělo. Důležité pro něj je i to, že povědomí o gulazích, které v okolí Tajšetu existovaly v pro ně příznačných letech 1937 až 1962, může předávat svým žákům.
V polovině devadesátých let založil Selezněv spolu s několika dalšími spolupracovníky místní pobočku organizace Memorial. Dříve aktivně spolupracovali i s moskevským ústředím Memoriálu, který se zabývá právě mapováním sovětských represí. „Jezdili jsme do Moskvy, dozvídali jsme se, jak to bylo s gulagy a jak máme správně při mapování historie pracovat, účastnili jsme se soutěží s dětmi,“říká Selezněv.
Dnes zákony nařizují moskevskému Memorialu prezentovat se kvůli grantům z ciziny jako „zahraniční agent“, tajšetskou pobočku její členové sami rozpustili. Přestože ruský stát oficiálně deklaruje zájem na zkoumání a připomínání represí, realita je odlišná. Na tajšetské radnici například skončila komise pro záležitosti obětí represí a sám Selezněv čelí různým ústrkům v podobě snižování počtu učitelských hodin či výslechů u kontrarozvědky Federální bezpečnostní služby (FSB).
Pedofilie jako pomsta? Zkoumání nepohodlných témat může přinést i horší důsledky. Více než 400 vědců, umělců a dalších osobností z celého světa dnes vyzývá ruské úřady k propuštění šéfa Memoriálu v západoruské Karélii Jurije Dmitrijeva. Ten vypátral koncem devadesátých let masové hroby Sandarmoch a i Krasnyj Bor, kde leží tisíce obětí politických represí. Mimo to také zmapoval v černých knihách oběti čistek v Karélii a zabýval se stavbou Belomořsko-baltského kanálu, kde byla počátkem třicátých let práce vězňů poprvé masově využita.
V roce 2016 Dmitrijeva zatkla policie s obviněním ze šíření dětské pornografie. Měl fotografovat svou nevlastní dceru Natálii nahou a snímky šířit dál. Dívku, které bylo v momentě zatčení 11 let, historik skutečně fotografoval, ale výhradně jako soukromé rodinné fotografie a nikam je nešířil. To potvrdili i znalci a soud ho v roce 2017 osvobodil, nejvyšší soud ale obvinění opět vrátil do hry a historik po celou tuto dobu jen s asi půlroční přestávkou sedí ve vězení.
Jurij Dmitrijev vypátral koncem devadesátých let masové hroby Sandarmoch a Krasnyj Bor, kde leží tisíce obětí politických represí
„Jurij Alexejevič Dmitrijev sedí za Sandarmoch, to je za svoji práci,“prohlásil pro ruskou redakci Deutsche Welle jeho kolega Anatolij Razumov. Případ už má značnou publicitu a k propuštění Dmitrijeva vyzývají i ruští historici a Evropská unie, další stání soudu je 15. června.
A zatímco Dmitrijev špetku naděje má, naopak už nic nepomůže bývalému řediteli muzea v Medvežjegorsku Sergeji Koltyrinovi. Ten s průzkumy v Sandarmochu pomáhal a později kritizoval vykopávky organizované Ruskou vojenskou historickou společností s cílem najít na místě stalinských represí oběti finské okupace z dob druhé světové války a zřejmě i obrátit interpretaci celé události. Na podzim 2018 byl Koltyrin zatčen a odsouzen na 9 let vězení za zneužívání nezletilého mladíka.
Koltyrin ale odmítl publicitu případu a k činu se přiznal. Letos začátkem března ho soud propustil kvůli vážné onkologické nemoci, prokurátor se ale odvolal. Druhý dubnový den Koltyrin ve vězeňské nemocnici zemřel.