Víc etiky než estetiky
Teoretička architektury Jana Tichá vidí možné řešení, jak udržet sociální distanci ve městě v takzvaných sídelních kaších. Hustota suburbánní zástavby by se změnila tak, aby se víc prolínala s krajinou, a to i zemědělsky produktivní. Budovy by byly objemem i výškou menší, nespoléhaly by tolik na technologie, čili se větraly a osvětlovaly přirozeně a bez klimatizace. Problém přehuštěné dopravy z předměstí do centra by mohla řešit v mnohem větším měřítku práce na dálku, jak se osvědčila během karantény v mnoha oborech.
A jsme u zásadního společného tématu. Digitalizaci zdůrazňují v nejrůznějších souvislostech téměř všichni oslovení architekti. Podle nich bude digitální prostor stále více dominovat, jak při projektování, tak při realizaci. Využití digitálních modelů i automatizace některých procesů by mohly snížit provozní náklady staveb, jejich ekonomickou náročnost. A digitalizace by se mohla rozšířit i na stavební řízení. Bylo by jednostupňové čili jednodušší, dovolilo by stavět rychle a zbavit se administrativního balastu. Podmínky pro to ale musí vytvořit politici. Tady by mohl pomoci nový stavební zákon.
Švýcarsko jako vzor
Vcelku všichni autoři vidí šanci, jak stavět lépe, ekonomičtěji a s větším ohledem na prostředí, ve kterém žijeme. Podle Pavla Nasadila se mnohé krizové modely práce přijmou jako nová norma. Architektura bude čím dál důležitějším nástrojem celospolečenské obranyschopnosti. Bude udržitelná, pokud bude využívat především lokální nebo regionální zdroje, od stavebních materiálů přes technologie až po místní pracovní síly. Inspirací by mohly být švýcarské modely hospodářské soběstačnosti. V propojení digitálních dat a informací jednotlivých resortů a ministerstev vidí naději i proděkanka Fakulty architektury ČVUT Irena Fialová. Je přesvědčená o tom, že nastupující mileniálové založí nové instituce a systémy fungování společnosti na dalších sto let. Zruší všechny „úřady“, jež se v době koronaviru ukázaly jako zbytečné, zeštíhlí administrativu i legislativu. Takže zdánlivě utopické vize krajiny, měst a domů nakonec dostanou reálnou podobu.
Abychom zůstali na zemi, přiznejme si, že bez individuální odpovědnosti a osvícenosti architektů, kteří se nebudou chtít jenom sebeprezentovat, a legislativců, již nedovolí zásahy různých profesních lobby a nepustí do rozhodování účelové protislužby, se nikam nepohneme.
Přesto by cestu z krize, která vždycky akceleruje nová řešení, mohla uzavírat slova architekta Pavla Nasadila: „Etika a umělecká kvalita budou v architektuře důležitější, než jsou dnes.“V pátek 19. června pak v galerii proběhne beseda na téma, jestli se dnes může architektura podílet na řešení širších problémů společnosti.