Tanec Praha se přesouvá pod širé nebe
PRAHA Festival Tanec Praha, který potrvá skoro celý červen v Praze a dalších 17 městech, se letos částečně přesunul do venkovního prostoru. Některá představení přímo pro outdoorové prostřední vznikla, jiná se na ně adaptovala. Festival ve 32. ročníku dá větší prostor domácím umělcům a nabídne třeba možnost zatančit si přes výlohy Veletržního paláce. Festival už v regionech začal 4. června, v Praze jej v neděli předznamenalo ve Stromovce roztančené procesí na hudbu West End Blues Louise Armstronga. Pohybový materiál, který si mohli účastníci předem nastudovat, vychází z choreografie Piny Bauschové Nelken ,vníž jsou repetitivně využita gesta vystihující čtyři roční období.
Festival vedle mnoha úprav programu způsobených hlavně nemožností zahraničních účastníků přicestovat zachová původně plánovanou premiéru projektu Zápas s jazykem Florenta Golfiera, který je jeho autorem i interpretem. Z představení domácích umělců festival uvede například dvě inscenace českých tanečnic v pozměněné podobě. Jedna z nich je titul Guide choreografky Věry Ondrašíkové, v němž hrají důležitou roli interaktivní média, světlo a zvuk. Druhý projekt se jmenuje Duety a autorky Petra Tejnorová a Tereza Ondrová při něm budou tančit za výlohou Veletržního paláce a kolemjdoucí se k nim mohou přidat a zatančit si s nimi.
Jak se bude stavět v budoucnosti, kdy podle všech odhadů virové nákazy neskončí? Budeme se muset s nimi naučit žít a z právě prodělané „pandemie“se co nejlépe poučit? Takové otázky si položili během karantény v Galerii Jaroslava Fragnera.
Asi dvacítka architektů na výstavě Architektura v době postkoronavirové nastínila, co by zkušenost s pandemií tomuto celospolečensky důležitému oboru mohla přinést. Jejich odpovědi nabízejí inspirativní i praktické návrhy.
Podle slov ředitele galerie Dana Merty je nutné „přeformulovat postuláty směřování a funkce architektury pro současnou civilizaci“, a to globálně. Cituje „postulát“, který galerie už dlouhou dobu sleduje: v architektuře 21. století musí jít „víc o etiku než o estetiku“. Už v roce 2000 ho jako motto pro Bienále architektury v Benátkách zvolil italský architekt Massimiliano Fuksas. A Merta dodává, že téma etiky v architektuře je tak široké a zajímavé, že by si zasloužilo mezioborovou i celospolečenskou diskusi. Doufejme, že k ní dojde.
Přecpaná města a dopravní systém na všech úrovních včetně děsivě přehuštěné letecké dopravy, kde se právě v kabinách letadel virům v klimatizaci zvláště dobře daří, život sociálně slabších a nemajetných, kteří si nemohou dovolit velké a vzdušné byty ani práci z domova – architekti si mnohých nezdravých okolností života ve městě, například zahušťování jejich center, všímají a ti progresivní přicházejí s návrhy – a někdy dost odvážnými. Americký architekt Aaron Betsky například doporučuje nestavět nové budovy, pokud to nebude nevyhnutelné, a spíš přemýšlet o novém využití těch, jež už stojí.
Chybí nám prostor
Obecně ve velkých městech chybí volný prostor, kde by se lidé, nejlépe v oázách zeleně, mohli nadechnout a najít zdravotně bezpečné útočiště. Třeba jako v distančním parku architektonického studia Precht, projektovaném do blízkosti vídeňského Schönbrunnu. Také v Praze jsou parky důležité a letní období, kdy se z měst stávají tavicí kotle, pomohou přežít převážně starší populaci nebo samoživitelkám, živořícím na existenčním minimu, které se z města nedostanou.
Virová pandemie ukázala na další paradoxy. Předimenzované budovy, například nákupní centra podle vzoru amerických malls nebo obrovské kancelářské komplexy s open space, byly prvními, které se musely uzavřít, a posledními, které se otevřely. Důvody jsou nasnadě, megastavby kumulují velký počet lidí na malém prostoru. Jejich prioritní cíl co nejvíce vydělat se ve stavu virového ohrožení převrátil v obrovskou ztrátu. Je evidentní, že tudy cesta nevede. Ani z ekonomického hlediska.