Na offline výuku jsem se už těšil

Učitel angličtiny a překladatel Petr Fantys o strastech a radostech vedení menší jazykové školy v době pandemie i po ní

Učitelem angličtiny je už přes dvacet let. Petr Fantys nejprve učil na gymnáziu a před sedmi lety se rozhodl v Praze na Vinohradech s kolegou založit jazykovou školu Penny Lane, kde také sám učí. Lektoři školy nejsou její zaměstnanci, jde o sdružení lidí pracujících na živnostenský list, což trochu redukovalo starosti jejího zakladatele během koronakrize. Přesto pocítil existenční nejistotu. Získal ale zcela nové zkušenosti a zážitky z učení online.

LN Vaše jazyková škola byla teď dva měsíce zavřená. Jaké pro vás bylo učit online?

Online jsme už učili, přes Skype, ale spíš okrajově. Teď jsme to museli rozjet pořádně. To je asi na té době pozitivní, že jsme během velmi krátkého času vymysleli věci, které by nám jinak trvaly měsíce a které bychom pro nedostatek času odkládali. Kreativně se zapojili i někteří z našich lektorů, hlavně lektorky, vymyslely hezké online kurzy pro děti. Do onlinu jsme převedli asi polovinu kurzů včetně těch dětských. Dost lidí ale tuhle formu výuky nechtělo, trávili i tak pracovně hodiny na Zoomu a ještě dohlíželi na online školu svých dětí. Vím od svých studentů, jak jim jejich zaměstnavatelé nakládali. A děti taky neměly náladu na další hodinu učení před obrazovkou.

LN Online jste učili i skupiny?

Ano, máme maximálně šest lidí ve skupině a pár jsme učili i online. Oproti živé výuce je to samozřejmě obrovský rozdíl. Naživo to má „grády“, na Zoomu koukáte na nějaké malé obrázky lidí, z toho moc reakcí nepoznáte. Chybí mi tam bezprostřední kontakt. Občasné technické zádrhele mě taky jako učitele blokovaly. Je těžší tu hodinu ovládnout, i když jsem dobře připravený. Občas jsem měl pocit určitého selhání. U individuálních hodin je to samozřejmě o něco lepší.

LN A jaké to pro vás je z hlediska energetického výdeje?

Po hodině na Zoomu jsem mnohem unavenější než po hodině ve třídě. Možná je to proto, že s tím začínáme. Mám pocit, že se musím víc připravovat. Je tam komplikovanější technická stránka věci. A když „spadne“připojení, což se občas stává, je to stres. Náročné je to i proto, že technologie člověka tak nějak stále ponoukají, aby se ještě něco dozvěděl a naučil, aby ještě tohle poslal a tady tomu odepsal… A jak se nedalo moc kam odejít, třeba na pivo, a přerušit to, tak se vlastně pořád pracovalo. Ráno jsem vstal a mohl jsem dělat spoustu jiných věcí, ale já jsem si řekl: „Co kdybych našel ještě nějaké výukové materiály?“Tohle chování podporuje i určitá podnikatelská nejistota. Pořád myslíte na to, co ještě udělat, aby se vaše škola udržela.

LN Jak na vás koronakrize dopadla ekonomicky?

Během karantény jsme udrželi čtyřicet procent kurzů, takže čtyřicet procent příjmů. Předcházející období pro nás bylo zatím ekonomicky nejúspěšnější, ale to taky vedlo k tomu, že jsme si trochu dovolili investovat, třeba do nového webu.

LN Zvládnete to finančně?

Nějakou rezervu jsme měli, takže si myslím, že ano. Nepříjemné je to, že léto je v jazykovkách slabé a před ním výuku už naplno nenastartujeme. Takže výpadek bude dost velký. Ale na druhou stranu nemáme zaměstnance, nemusíme jim nijak kompenzovat ušlé příjmy, ani je propouštět.

Naši lektoři jsou OSVČ. Tak to v jazykovkách chodí, lektory zaměstnávají jen některé.

LN Jsou na vás lektoři ekonomicky závislí?

Určitě jim to taky udělalo čáru přes rozpočet, ale každý z nich dělá ještě něco jiného. Většina lidí u nás učí nanejvýš šestnáct hodin týdně. Tři z lektorek ještě studují. Jeden náš britský lektor zároveň pracuje v anglojazyčném časopise, druhý se chtěl vrátit do Británie a pomáhat tam zdravotníkům… Rodilí mluvčí přicházejí a odcházejí, teď máme ale naštěstí poměrně stabilní tým, už asi rok.

LN Kdy jste v rámci uvolňování opatření otevřeli?

Dlouho jsme nevěděli, do jaké skupiny spadáme, a nebyl to příjemný pocit. V harmonogramu, který vydala vláda, jsme se nenašli. Byly tam zmíněné pouze jazykové školy s právem státní zkoušky, což my nejsme. Nařízení byla nejasná. Na můj dotaz na chatu ministerstva zdravotnictví mi odpověděli, že bychom zřejmě mohli otevřít po 11. květnu. Ptali jsme se i hygieniků tady u nás na Vinohradech, ale neměli pro nás jasné odpovědi. Nakonec jsme otevírali 18. května, ovšem nejdřív kurzy maximálně do tří studentů. Větší skupiny se začaly vracet asi o týden později a nikoli v plném počtu. Někdo odjel na venkov, někdo má obavy o zdraví starších nebo nemocných příbuzných. Do určité míry pokračujeme i online, i když stále méně. Už jsem se na offline těšil, musím říct.

LN Bylo by vaše podnikání dlouhodobě udržitelné, kdyby se přesunulo na internet?

V nějaké podobě asi ano, ale mě to osobně bez živého kontaktu moc nebaví. Asi bych si to hodně rozmýšlel. Na druhou stranu je fakt, že online je možné učit nejen lidi z Prahy, ale i odjinud, čímž se dost rozšiřuje dosah jazykovky. Jeden z našich bývalých britských lektorů žije teď v Madridu se svou španělskou ženou a online by pro nás mohl učit i odtamtud. Zatím si s tím nápadem spíš pohráváme, ale dobře to ilustruje, jak se celková perspektiva mění. Asi jsme teď lépe připravení okamžitě přejít na distanční formu výuky, kdyby to bylo třeba.

LN Je online výuka výukou budoucnosti?

Je a není. Najdou se výhody: můžu sdílet obrazovku, písemně komentovat… Ale je to takové umělé. To si člověk uvědomí, až když nějakou dobu učí online a není jiná možnost. Technická stránka jazyka se tímhle způsobem dá naučit poměrně dobře. Ale aktivní znalost se rozvíjí spíš přes interakce v živých komunikačních situacích, a ty se na Zoomu navazují mnohem hůř. I když streamování je jistě komunikační situace svého druhu a lidi ji taky budou muset ovládnout i v cizím jazyce. To se teď všichni učíme. Některé pedagogy to nadchlo, jiné to strašně nebaví. Vím o učiteli jednoho pražského gymnázia, Američanovi, který byl z toho tak otrávený, že skoro chtěl ze školy odejít. Říkal, že to do června takhle nevydrží. Přitom naživo je to skvělý učitel.

LN Proč jste se vlastně rozhodl založit jazykovou školu?

Učil jsem angličtinu dvanáct let na gymnáziu PORG. Bavilo mě to tam, ale po těch letech jsem chtěl zkusit něco jiného. Přítelkyně provozuje na Vinohradech multifunkční studio, probíhají tam kurzy flamenca, tanga a jiných tanců, a součástí je taková interní kavárna, přes den nevytížená. Napadlo nás, že by tam hezky mohla fungovat malá jazyková škola. Šli jsme do toho dva, já a můj kolega z PORG Honza Bukovský. To bylo na podzim v roce 2013.

Nejdřív jsme učili jen ve dvou, ale ještě před Vánoci jsme přibrali další lektorku pro výuku malých dětí. Teď máme lektorů osm, čtyři muže a čtyři ženy, takže jazykovku s námi tvoří deset lidí. Pár kurzů máme ve firmách a taky v Národním divadle. Někteří naši lektoři docházejí do rodin s dětmi.

LN Kolik hodin týdně celkem učíte a pracujete vy sám?

Učím asi dvacet pětadvacet hodin týdně, my dva zakladatelé učíme nejvíc. Kromě toho komunikuju s klienty, lektory, děláme rozvrhy, dost času zabere různá administrativa. S tou mi teprve od letošního roku pomáhá další z lektorů, účetnictví nám vede moje přítelkyně. Určitě je to dohromady víc než čtyřicet hodin týdně. Mám pocit, že pracuju tak nějak pořád.

LN Nelitujete, že jste odešel ze školství? Teď se navíc učitelům navyšují platy…

Jsem rád, že jsem to rozhodnutí udělal, i když mám teď dvojnásobek starostí – na PORG jsem měl jako učitel dost slušné podmínky. Asi mám takový ten paradoxní pocit živnostníků: přestože jste k práci přivázaní, cítíte se tak říkajíc svobodní. Je v tom i jakási osobní satisfakce. Člověk něco sám vybudoval a funguje to. O peníze jde taky, ale ne na prvním místě. Vydělávám teď každopádně o něco víc, než bych si vydělal jako učitel.

LN Kolik, jestli to není tajné?

To je opravdu různé. Platím si za hodiny, které reálně odučím. To by mi ale na život rozhodně nestačilo,

LN Jak jste teď během pandemie zvládal sladit pracovní a rodinný život?

Jsem rozvedený, ale o své děti se starám, jak umím. Během koronakrize jsem je často vyvážel na svou „chalupu“na Šumavě, byť tam máme drsné zálesácké podmínky. Starší syn byl od ledna na čtyři měsíce na střední škole v Británii a kvůli pandemii jsem ho musel odtamtud stáhnout o něco dříve. I tak ale po návratu musel do karantény. Měl toho plné zuby a celkově, jako asi každý teenager, tu izolaci špatně snášel. Nějak si nedokážu představit, že je mi sedmnáct a sedím čtvrt roku doma. Na druhou stranu ale na rozdíl od nás v jejich věku mají víc komunikačních možností – my měli jen pevnou linku.

Druhý, mladší syn je postižený a chodí do speciální školy, což teď několik měsíců nešlo. Je dost divoký a extrovertní, potřebuje hodně pohybu a podnětů, takže mě ani svou mámu moc pracovat nenechá.

Po hodině na Zoomu jsem unavenější než po hodině ve třídě. Musím se víc připravovat, a když spadne připojení, je to stres.