Herny a zubní ordinace v pohraničí ožily němčinou
DOLNÍ DVOŘIŠTĚ / STRÁŽNÝ Příhraniční oblasti na jihu Česka zažívají postcovidovou renesanci. V Dolním Dvořišti i Strážném začaly nájezdy cizinců hned po pátečním otevření hranic. Ožívají vietnamské tržnice, restaurace, hampejzy i zubní ordinace.
Doslova nájezd gamblerů zažila o víkendu některá kasina.
V Dolním Dvořišti jsou na 1300 obyvatel hned čtyři velká. Při příjezdu k hranici z české strany člověka vítají kontrasty: na jedné straně kostelní věž, na druhé megalomansky vyhlížející Casino Imperator s nádechem antiky.
„V pátek se otevřely hranice a už to začalo. Byl obrovský zájem, všichni byli natěšení, že si mohou jít zahrát. Prostě gambleři. Otevření hranic tady potřebovali všichni, u nás šly ztráty do desítek milionů,“vítá návrat rakouské klientely manažer dvořišťského kasina Martin Sarganek.
Během prvního víkendu po uvolnění hranic dorazilo do kasina jen v sobotu přes 400 Rakušanů. „Čekali jsme poloviční návštěvnost, mysleli jsme, že budou mít třeba strach, ale vůbec,“dodal manažer.
Na věhlasné silnici E55 ze směru od Českých Budějovic míjíme ve vsi před česko-rakouským přechodem Dolní Dvořiště zástup sádrových trpaslíků i všemožných zahradních okras: tradiční symbol pohraničí. Pan Trinh, Vietnamec, který dvacet let žije s rodinou v nedaleké Kaplici, právě s kbelíkem v ruce omývá vrstvu prachu z několika desítek sádrových vodníků, trpaslíků, jelenů i egyptských bohyň.
„Otevřeli jsme minulý týden. Je potřeba uklidit a poumývat. Nikdo zatím nenakupuje, nedá se z toho pořádně vyžít, loni to bylo lepší,“líčí lámanou češtinou majitel Trinh, u něhož za tisícovku pořídíte i koňskou hlavu v životní velikosti.
Hned naproti přes cestu bije do očí červené srdce a neonový nápis Night club, dokreslující místní kolorit. Po třech nevýdělečných měsících čekají, jak se bude situace vyvíjet. „Museli jsme se zadlužit. Nejhorší byl E.ON, s těmi není řeč. Chtěli zaplatit i za březen, obracela jsem se proto na ombudsmana,“popisuje majitelka, jež nevěstinec vede s dcerou. Nejen tady se dozvídáme, že starší zahraniční klientela má zřejmě zatím kvůli koronaviru „strach o život“.
Na konci května se v příhraničí otevřely i restaurace, kavárny nebo cukrárny, ale bez zahraničních hostů, kteří je živí, to prý byla ztráta elektřiny. Rakušané sem totiž rádi jezdí i na nákupy a za dobrým jídlem. „Hlavně za smaženým, klidně přijedou jen na smažený sýr nebo řízek,“popisuje oblíbené výjezdy Martin Sarganek z Casina Imperator. Vedle roztáčení rulety se tu ale jiným segmentům daří rozjíždět spíše pozvolna.
Kasina versus domy lásky
Jak se třeba později z několika míst dozvídáme, velká koncentrace kasin přetahuje klienty zdejšímu sex byznysu, proto i před koronakrizí to prý nebyl žádný zlatý důl. Nočních podniků a domů lásky, které tu byly hitem spíše před 15 lety, je přímo v obci několik. Pro tuto oblast jsou typické. Některé nevěstince už mají kariéru za sebou, jiné se snaží ještě držet krok i za cenu omšelé slávy.
Spousta sexuálních pracovnic pocházejících z Ukrajiny nebo Rumunska se kvůli pandemii vrátila zpět do vlasti. Zatím tu nevědí, kdy a jestli se začnou vracet. Podle organizace Rozkoš bez rizika bývá na jednotlivých přechodech kolem stovky žen, které se živí prostitucí, nejvíce však na privátech. Z 60 procent jde o matky samoživitelky, jež si tak třeba po práci přivydělávají. Podle místostarostky Dolního Dvořiště Heleny Panské je už zase možné jednu ze stálých prostitutek na zdejším obchvatu zahlédnout. „Samozřejmě jsme ten klid předtím uvítali,“poznamenala místostarostka.
V místních podnicích zaznívá, že finančně byly poslední měsíce katastrofou. Při příjezdu do obce na vás dýchnou devadesátá léta, jak návštěvníky vítá několik nočních podniků různého vzhledu: tu balustrády a nové fasády, tu vybitá okna a oprýskaná prkna. V jednom z podniků provoz zahájili v neděli. Pootevřenými okny ven proniká dívčí chichotání, na nás se ale jeho zdi tváří spíše nepřístupně. „Zatím uklízíme, hranice se otevřely narychlo, počítali jsme až s 15. červnem. Zkoušíme, jak to půjde. Majitel nám za koronaviru vyšel vstříc s nájmem. Ale tady je normální penzion, 240 korun na noc, zkuste to jinde,“povídá na recepci ukrajinská provozovatelka podniku, zatímco postarší Rakušan sebevědomě vchází do dveří a noří se do tmavých útrob s modrými neony. „Většinou jde o starší klientelu a já si myslím, že ještě mají strach přijet,“loučí se s námi dům radosti.
Při pondělním dopoledni se tu ale jinak odehrává typický život na vsi. Zatímco se parta mladých poflakuje na zastávce naproti domu s cedulí Darling, usměvavá důchodkyně Alena stojí na pozorovatelně u branky svého domu a zdraví nás větou: „Pro mě za mě, kdyby byly hranice zavřené furt, tak je mi to jedno.“
O pár metrů vedle opravuje asi čtyřicátník auto, po boku má psa. „Spousta lidí z okolí dojížděla do Rakouska za prací, několik jich propustili. Před koronakrizí jsem tam chtěl začít pracovat, na páse, ale musel jsem to zrušit. Příští týden to zkusím zase, asi v Rainbachu, budou nabírat nové lidi. Navíc mám v Rakousku nevyzvednuté peníze,“krčí rameny Martin Blažek.
Zahraniční sousedy vyhlíží i kadeřnice Jana Sazamová: kadeřnické i kosmetické služby jsou jindy žádané. Zatím se ale dívá na prázdná křesla. „Ještě se nevrací. V Rakousku se otevřela kadeřnictví už před měsícem, takže moje stálá klientela si to už vyřešila po svém. Doufám, že se to rozjede,“říká tři dny po otevření hranic.
Pacienty chtěli převážet
Přímo na hranici, v domě bývalé celnice, mají Zahnklinik neboli zubní kliniku Brunovi, strýc se synovcem. Ve vestibulu zní němčina, většinu pacientů totiž tvoří Rakušané, kterých teď evidují šest tisíc. Pozvolna se vrací k normálu. Bolestivé případy z Rakouska ale přijímali i po dobu pandemické krize, byť místo čtyř zubařů pracovali jen dva.
„Zasáhlo nás to významně, asi pět týdnů jsme měli zavřeno úplně. Když byly před lety na hranicích intenzivní protesty proti Temelínu, tehdy nám nezbylo nic jiného než koupit malý mikrobus a pacienty si přes hranice převážet. Přemýšleli jsme, jestli si takto nepomůžeme i teď, ale to samozřejmě nebylo možné,“směje se zubař Jan Bruna, jehož strýc ordinaci po revoluci zakládal. Dodává, že vidět hranice zase po třiceti letech hlídané, bylo pro něj dost nepříjemné. „Ještě minulý týden jsme tady z okna viděli armádní stany a zbudovanou centrálu.“Čeští zubaři vždy byli pro Rakušany levnější. To prý dnes platí už jen částečně a pacienti se vrací hlavně díky vlídné péči, kterou jim tu nabízí.
Vietnamci měli žně
Zatímco v Dolním Dvořišti se minulý pátek brány otevřely Rakušanům i Čechům, na hranicích s Bavorskem – ve Strážném – mohou mezi státy přejíždět jen Němci. Bavorsko Čechy pustí až 15. června. Městys Strážný ale otevření hranic v pátek nečekal. Kasina proto zůstala o víkendu zavřená. Lidé z Bavorska sem ovšem přijíždějí i kvůli rozsáhlé asijské tržnici, kde pořídíte prakticky cokoliv.
Plnou náruč bonboniér a dalších dobrot si právě u Vietnamců nakoupila rodina z německého Haidmühle, mají to do Strážného coby kamenem dohodil. „Pro nás bylo uzavření hranic velmi depresivní. Nebylo to dobré. Hned jak se zase otevřely, vyrazili jsme do Česka. Jezdíváme sem často, za jídlem, na výlety. Máme i moc rádi Prahu, kam cestujeme většinou vlakem,“usmívá se otec rodiny Uwe.
Místní vietnamská komunita na tržnici i v restauraci je velmi ostražitá, jak nás varuje i zdejší starostka Jiřina Kraliková. Že nejsme kontrola, si nechá vymluvit málokdo. Němci je prý ale mají rádi hlavně proto, že s nimi smlouvají o cenách. Doslova nájezd tu po třech měsících klidu zažili o víkendu.
„V neděli bylo Strážné narvané německými auty. Vypadalo to tak, že se na to doopravdy třásli. Ekonomicky se první vzpamatovali Vietnamci a prostitutky. Asi čtyři stály na štaci a myslím si, že noční podniky tak nějak fungovaly i přes nouzový režim,“vyprávějí střídavě postarší manželé Jiří a Jana Lutovští. I oni – zatím marně – vyhlíží hosty: léta tu měli hospodu, dnes nabízí ubytování v podkroví svého domu. „Dokud hranice neotevřou Němci, aby se mohlo jezdit ven, nestojí ubytování za nic. Zatím se to nehýbe. Čekáme, že to začne 16. června. Stálé známé klienty máme hlavně Čechy, cyklisty a lyžaře, ale občas i německé turisty, co vyráží na Šumavu,“popisují manželé, kteří zde s malou přestávkou žijí už od roku 1975.