Supi se slétají na hroutící se Libyi
TRIPOLIS/PRAHA Tarhúna padla, na řadě je Syrta. Jména těchto dvou měst dnes málokterému Evropanovi něco řeknou, přesto se kolem nich nyní odehrávají bojové akce ve válce, která má potenciál ovlivnit poměry na starém kontinentě.
Tarhúna leží ve vnitrozemí Libye asi 70 kilometrů jihovýchodně od metropole Tripolisu a město před několika dny změnilo pána: dobyly ho totiž jednotky mezinárodně uznané libyjské vlády (Vláda národní jednoty, GNA) a vyhnaly z něj vojska Libyjské národní armády (LNA) věrné Chalífu Haftarovi. Charismatický polní maršál, jehož mocenské centrum se nachází v přístavu Tobrúk na východě Libye, tím přišel o poslední důležitější post na západě země.
Na řadě je nyní Syrta, přístav ve střední části libyjského pobřeží, který jednotky věrné vládě v Tripolisu v těchto dnech obléhají. Pokud se LNA bude muset stáhnout i odtud, může to znamenat rozhodující zvrat v libyjské občanské válce a současně by šlo o výrazný symbolický moment. Syrta totiž byla poslední baštou dlouholetého libyjského diktátora Muammara Kaddáfího, než město v říjnu 2011 dobyli povstalci a Kaddáfího tam zabili.
Erdogan, Putin a Trump
Pád Syrty by ještě nemusel znamenat definitivní Haftarův konec, síly LNA stále ovládají velkou část východní Libye i vnitrozemí. Už teď je ale jasné, že maršálovy nedávné představy o tom, že „Tripolis padne v řádu týdnů“, jsou z říše snů. A přibývají signály, že věci spějí k dohodě mezi těmi, na nichž v libyjské válce skutečně záleží.
Hlavními aktéry za oponou libyjské války jsou Turecko, které od začátku roku vojensky masivně podporuje vládu v Tripolisu, a Rusko poskytující prostřednictvím žoldnéřů takzvané Vagnerovy armády pomoc Haftarovi. Zdá se, že oba hráči v pozadí si nyní chtějí vybrat dividendu: Turci v podobě surovin ze dna Středozemního moře přilehlého k libyjským břehům, Rusové skrze naplnění starého imperiálního snu, jímž je vojenská přítomnost na březích moře. K obojímu je potřeba klid zbraní.
„Dosáhli jsme určité dohody, která pomůže nastartovat novou éru v Libyi,“řekl zkraje tohoto týdne turecký prezident Recep Tayyip Erdogan tamějším médiím po překvapivém telefonátu s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Erdogan mimo jiné potvrdil, že v následujících dnech hodlá „konzultovat další kroky“s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
Americká role v celém procesu není zatím jasná, neboť USA se v konfliktu přímo neangažují. Mezi Erdoganem a Trumpem mohlo jít pouze o ladění not mezi dvěma vojensky nejsilnějšími státy NATO.
Jasné zato je, že Evropa – která má libyjské břehy téměř na dohled – je od vlivu na dění v surovinově bohaté zemi prakticky odříznutá. Takzvaná operace Irini, zajišťovaná evropskými námořními silami ve Středozemním moři, byla sice oficiálně spuštěna koncem března a má dohlížet na zbraňové embargo do Libye vyhlášené OSN, ovšem Turci, Rusové i další to ignorují.
Jen ne druhý Kaddáfí
Nejvíce vrásek na čele dělá poslední vývoj v Libyi Francouzům. Paříž totiž dosud nepřímo podporovala Haftara a podle serveru Politico, odvolávajícího se na zdroje z Elysejského paláce, prezident Emmanuel Macron v poslední době „strávil mnoho času“ve snaze přimět Haftara k rozumu. Kontakty Macrona s Haftarem minulý týden také zmínil americký velvyslanec v Libyi Richard Norland.
Černou můrou Paříže je opakování scénáře z roku 2011, kdy se po porážce Kaddáfího mnozí z jeho vojáků „přelili“do sousedních zemí od Čadu po Mali a přidali se k tamějším teroristickým skupinám. Něco podobného hrozí i teď. Od Kaddáfího pádu Francouzi investují do snahy nastolit pořádek ve svých bývalých koloniích severozápadní Afriky velké peníze i životy svých vojáků – zatím však bez valného úspěchu.
A pak tu jsou afričtí uprchlíci, kterých v Libyi na vytouženou cestu do Evropy čeká stále dost. Pro Erdogana i Putina vynikající „materiál“na vydírání evropských států.
Jednotky polního maršála Chalífy Haftara ztrácejí v Libyi dech. Hráči v zákulisí se tak v očekávání konce vleklé občanské války domlouvají, jak si rozdělit vliv v severoafrické zemi, ležící jen „přes vodu“z Evropy.
LIBYE