Hrozí nám online demence?
Krize způsobená koronavirovou pandemií nám přinesla nejen početná omezení běžného života, ale i řadu nových objevů. Řadí se mezi ně i vyučování online prostřednictvím různých aplikací a elektronických komunikačních platforem. Tento trend převzaly i naše univerzity. V nouzovém režimu to bylo záchranné lano nezbytné pro zachování výuky.
S lecčím novým jsme se naučili zacházet, otevřely se dříve netušené možnosti. Objevila se však také nová úskalí. Z původního východiska z nouze se začíná stávat nový standard či zdánlivý příslib modernějšího vyučování. Některé vysoké školy (nejnověji Unicorn University) přispěchaly s návrhy na přechod veškerého vyučování do online podoby, v úředním jazyce nazývané distanční výuka. Zcela chápu tuto formu vyučování v okamžiku přímého ohrožení nákazou. Ale její dlouhodobější užívání, či dokonce standardizace je dle mého názoru velmi nebezpečnou cestou.
Podstata univerzitní výuky nespočívá v mechanickém předávání znalostí. Na to skutečně stačí knihy či jakékoli jiné zdroje dat. Smyslem vysokoškolského studia je bezprostřední a garantovaný kontakt s odborníky v oboru, v systematickém vedení studentů, podpoře jejich zájmů a odborného směřování. Je to jedině osobní styk, který může rozvinout nejen vzdělanostní, ale i osobnostní potenciál studenta, vytvářet vazby a formovat názory, vymezovat se pozitivně i negativně k živému akademickému a společenskému prostředí. Během seminářů se studenti učí prezentovat své názory, vystupovat a komunikovat na úrovni nutné pro jejich osobní rozvoj, ale i pro prostředí, kde budou jednou působit. Univerzita má formovat osobnosti.
Budování tohoto rozměru vzdělávání digitální platformy nejenže neumožňují, ale naopak svádějí k jednoduchosti, která je pro tento druh komunikace příznačná. Vybavuje se mi v této souvislosti známá studie Manfreda Spitzera Digitální demence varující před překotným zaváděním elektronických metod ve školní výuce. Spitzer argumentuje tím, že digitální média vytvářejí v paměti podstatně mělčí paměťovou stopu než klasické způsoby vstřebávání informací. Z hlediska společenské komunikace má digitální výuka podobný účinek. Namísto vytváření komplexního postoje k problematice se pouze objeví jeho okleštěná verze.
Tratí obě strany
Digitální výuka přináší úskalí i při zkouškách. Ty by měly prověřit celkové pochopení a kritické osvojení látky na univerzitní úrovni. V online podobě je však takové ověření diskutabilní. Navíc je provázeno možností snadného podvodu či přinejmenším pokušení si cestu k atestaci co nejvíc ulehčit. Examinátor pak zpravidla nedává zkoušeným čas na přípravu a jakoukoli odmlku či pouhé uhnutí očí může interpretovat jako snahu o nepoctivost, případně redukuje zkoušky ze svého předmětu na pouhý expresní test znalostí. Takovou metodou ztrácejí obě strany. A snižovat se na tuto úroveň nemají na univerzitě zapotřebí ani vyučující, ani studenti.
Žijeme v době mnohých nestandardních řešení způsobených neobvyklou situací. Leccos jsme museli oželet a s lecčím se smířit. Ale jistě cítíme, jaký je rozdíl mezi osobní prohlídkou u lékaře a prohlídkou online nebo čtením papírových novin, respektive jejich elektronické verze. Ve výuce je to podobné. Naše snaha vyvarovat se zdravotních rizik spojených s pandemií by neměla vést ke zjednodušením, která v dlouhodobém horizontu ochudí především nás samé.