Praha je teď naše město

Svět se točí podle zákonitostí paradoxu – právě teď v historických částech nejen naší metropole. Když mi nedávno jeden topenář odřezával nadbytečný radiátor, nadšeně mi vyprávěl, jak si s partičkou kamarádů udělali krásný výlet. Sešli se na Pohořelci a pak se vydali pomalu Nerudovkou dolů a zastavovali v restauracích a hospodách Malé Strany, do kterých léta nevkročili. Byly buď přecpané turisty, anebo prostě proto, že jim pivo za nekřesťanské peníze nechutná. Byl nadšený, kolik krásných dvorů, teras a koutů viděli. Objevovali znovu rodné město.

Ano, Praha je na chvíli zase naše. V centru, třeba na Staroměstském náměstí, si můžeme dát sklenici vína nebo piva za cca dvě eura, a ne za pět, a můžeme se po něm rozhlédnout, aniž by nám v tom překážely hlavy hlučícího davu se vztyčenými aparáty mobilů. Nemusíme se vyhýbat čínským barbie ve svatebních šatech a stánkům se zbytečnostmi, jimž se říká upomínkové. Nebo s trdelníky (vytáčí se tam pouze jeden), které nikdy nebyly naší tradiční pochoutkou. Někdo by si konečně to přepisování dějin měl veřejně a prospěšně odpracovat. Třeba s koštětem.

Celá Královská cesta utichla a mohla by zas na chvíli být hodna svého jména. Bez turistů ty jarmareční atrakce nemají už vůbec žádný smysl, a když dá pánbůh, mohly by zmizet navždy.

Pražané se mohou radovat. Jenom byznysmen chvíli seděl zachmuřeně s hlavou v dlaních a nevěděl, co počít. Ale správný podnikatel si nakonec vždycky něco počne, takže se rozhlédl a viděl, že po ulicích pořád chodí lidé, jeho potenciální zákazníci. Sice platí domácí měnou, ale i to jsou peníze. Když je chtěl dostat do své kapsy, ceny snížil, přizpůsobil se. Neviditelná ruka trhu pracuje. Právě teď pro nás, Pražané!