Útok na Churchilla
Britská ambasáda v Praze včera mlčela, mluvčí LN sdělila, že velvyslanec nestíhá. Odsudku se však ujaly všechny tři vrcholy, mezi nimiž vzniká česká zahraniční politika – Strakova akademie, Hrad i Černínský palác. „Posprejování sochy je vandalství, které doufám nezůstane bez trestu. Hanit památku člověka, který se nemůže bránit, je zbabělé. Říkal jsem to už dříve – žádná historická postava není černobílá,“řekl LN Tomáš Petříček (ČSSD), ministr zahraničí. Názor Hradu tlumočil jeho mluvčí Jiří Ovčáček: „Zlo útočí stále silněji, protože ustrašeně mlčíme.“
Nejopatrněji v reakci našlapoval primátor Zdeněk Hřib (Piráti). „Lidská práva by měla být vymahatelná pro všechny bez ohledu na barvu pleti či národnost. Rozumím frustraci lidí vzhledem k situaci ve světě, ale násilí nebo ničení majetku nejsou cestou, jak za tato práva bojovat. Fandím nenásilným protestům,“řekl LN.
Je to poprvé, co někdo vandalizoval na soklu Churchillovy skulptury, ale ne prvně, kdy se na soše v metropoli objevil politický názor. Nejznámějším případem je sovětský maršál Koněv na Praze 6. Párkrát byl narůžovo, pak se přidala rudá s nápisem „krvavý maršál“. Městská část nejdřív sochu bránila plůtkem, pak plachtou a nakonec ji z náměstí Interbrigády dala pryč. Rusové se proti tomu ohradili.
Churchillovu bronzovou podobiznu Koněvův osud nečeká, i když podle politologa Jana Vášky z pražské fakulty sociálních věd se pro obsah růžového nápisu dá najít opodstatnění. „Podle dnešních, do značné míry i dobových měřítek Churchill rasistou byl. Nešlo o rasismus biologický, nýbrž kulturní. Žil a působil v době, kdy nejen v britském prostředí bylo zcela běžné o společenském uspořádání uvažovat a mluvit v kategoriích rasy či 'plemen' a nerovnosti,“popsal LN.
Barvitá je nejen charakteristika státníka, ale i příběh jeho žižkovské sochy. Začal v roce 1990, kdy tehdejší starosta Tomáš Mikeska nechal po Churchillovi pojmenovat náměstí – i u toho byla premiérka Thatcherová. Zároveň padlo rozhodnutí, že to chce také sochu.
Původní projekt počítal s kopií londýnského originálu, jakou má i Oslo a New Orleans. Autor Ivor Robert Jones se rozhodl, že Praze dopřeje něco jedinečného, její vlastní zpodobení, protože ho město na Vltavě okouzlilo. Stihl dokončit jen hlavu, než roku 1996 zemřel. Její odlitek zdobí žižkovskou radnici a na náměstí přišla původně zamýšlená verze, tedy kopie.
Projekt v hodnotě 3 miliony z třetiny financovala Komerční banka, zbytek sehnala nadace založená na popud Prahy 3. Příběh hlavy i sochy tu mapovala britská historička umění Sara Ayresová. K artefaktu má blízký vztah, ale posprejování vnímá jako doklad, že umělecká díla neustrnou v dobovém kontextu. „Sprej se dá smýt. Památníky teď fungují jako hromosvody v nové debatě plné hlubokých emocí. A to je důležitá součást jejich role ve veřejném prostoru. Pomníky jsou součást historie, jež stále probíhá, a mohou být změněny. Nemáme se toho bát či to odsuzovat,“řekla LN Ayresová.
Příkladem nevandalského překontextování je třeba socialistická mozaika srpu s kladivem v Semilech. Zůstala, kde je, ale přibyla k ní plaketa s nápisem „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“.