Starý a nový lid

Dal komunismus imunitu vůči kulturní revoluci?

Když se kácejí sochy, stahují filmy z nabídky či vyhazují novináři z médií, čímsi to smrdí. Když se v amerických městech zvažuje rozpuštění policie, ten odér získává jasné obrysy. A když na to vše rezignují odpovědné úřady, když místo zákonem argumentují „problémy komunity“, máme před sebou kulturní revoluci jako vyšitou.

V extrémní podobě ji známe z Kambodže. Když tam převzali moc Rudí Khmerové, zrušili trh, peníze, rodinu i čas a města evakuovali na venkov. Takže měli starý a nový lid, z nichž jeden bylo třeba převychovat, anebo zlikvidovat. Takhle drsné to teď samozřejmě nebude, ale dělení na starý a nový lid se vyhrocuje. K tomu starému patří i nedávní progresisté, kteří naivně trvají na svobodě slova a platnosti pravidel. K novému pak ti, kteří prosazují Dobro, rovnost, antirasismus či antidiskriminaci s takovou vervou, že starým harampádím, jako je svoboda slova, se nezabývají.

Tuto kulturní revoluci nesrovnávejme s Maovou v Číně či tou v Kambodži, ale to neznamená, že by se srovnání nenašla. Třeba když čteme polemiku spisovatelky Joanne Rowlingové s hercem Danielem Radcliffem (filmovým Harry Potterem). Rowlingová si dovolila napsat, že si je jistá, že „lidem, kteří menstruují“se říkávalo ženy. Radcliffe rázně oponuje: odmítá se smířit s tvrzením, že transgender ženy nejsou ženy.

Pro mnohé je to jen bizarní spor. Nicméně připomíná pasáže z Kunderova románu Žert, které se odehrávají v roce 1950. I tam jakobínský svazák Zemánek odsuzuje studenta Ludvíka Jahna za pouhý gymnaziální humor z dopisu, který napsal své přítelkyni: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij!“A zničí mu za to život.

Toto je i barikáda nynější kulturní revoluce. Starý lid na pravici či levici přísahá na svobodu slova, nadsázky, humoru či alegorie. Ale nový lid to vnímá tak, že „privilegovaní“urážejí „diskriminované“, aniž by to musel dokázat. Zvítězí-li nový lid, měl by být důsledný. Měl by strhnout sochy egyptských faraonů i pyramidy (ty arogantní symboly otroctví) a z knihoven vyřadit spisy Platona či Aristotela (obhajovali otroctví).

Jsme vůči tomuto běsnění imunní? Generace, jež samy zažily komunismus či alespoň četly Kunderův Žert, nejspíše ano. Mají to ve své společenské DNA. Ale na imunitu těch mladších bychom raději sázet neměli.