Evropa potřebuje Madisonův moment
Vsouvislosti s jednáním o záchranném ekonomickém plánu pro Evropu se někdy mluví o evropské Hamiltonově chvíli. Alexander Hamilton jako jeden z otců zakladatelů a první ministr financí Spojených států amerických pochopil, že v rámci založení nového státu je třeba společně řešit dluhy jednotlivých států (ty vznikly převážně v době americké revoluce a války za nezávislost. která postihla jednotlivé státy různě).
Za tímto účelem prosadil vznik společné banky, která se jmenovala Bank of the United States (později také zanikla, ale to není pro účely této poznámky podstatné), protože chápal, že bez společné banky se nebude rozvíjet americký průmysl. Spojené státy americké byly v té době (na rozdíl od Velké Británie) čistě agrární společností. Joseph C. Sternberg ve svém článku pro The Wall Street Journal píše, že Evropané mají možná určité pochopení pro potřebu společných financí, ale na rozdíl od amerických otců zakladatelů jim uniká smysl a účel toho všeho.
Ekonomická deprese způsobená koronavirem nakonec možná podle evropských integracionistů dotlačí Evropskou unii k fiskálnímu federalismu, po němž vždycky toužili. V Bruselu, Paříži a v Berlíně slibují v rámci oživovacího plánu pro ekonomiky takřka jeden bilion eur, možná nějaké nové daně v budoucnu a také pravomoc EU půjčovat si na trzích.
Možná by ale neškodilo, aby si ti, kdo mluví o evropském hamiltonovském momentu, také nějakého toho Hamiltona jako autora přečetli. Zajímat se o jeho roli ve federální vládě, kdy zařídil převod části dluhů jednotlivých států na úroveň federace, totiž nestačí. Vznik společných financí vydobyl Spojeným státům americkým globální kredibilitu a vytvořil americký vlastní kapitálový trh. Tehdy se USA vydaly na cestu stát se velmocí, jíž jsou dodnes.
Hamilton byl jedním z autorů Federalistických listů, kolekce 85 brilantně a pečlivě formulovaných článků a esejů, které měly přesvědčit skeptické občany (především ze státu New York), aby ratifikovali ústavu. V šesti esejích Hamilton pléduje za vyšší fiskální autoritu nově vytvořené federální vlády. „Jak by bez toho mohla federální vláda poskytovat bezpečnost, prosperitu a zajistit reputaci společenství?“A pokračuje: „Jak by mohla zařídit a provést jakékoli liberální a rozšířené plány pro veřejné dobro?“
To ještě evropští integracionisté jakžtakž chápou. Nezajímá je ale základní element toho myšlení: otázka, proč to všechno. Hamilton nežádal federální autoritu jen proto, aby nějaká byla. On a další federalisté věřili, že fiskální unie je pouhým instrumentem politické a ekonomické svobody. V listě č. 1 Hamilton obhajuje přijetí ústavy s tím, že to je „nejbezpečnější instrument, který zajistí vaši svobodu, vaši hrdost a vaše štěstí“.
Nejpřesněji to ovšem formuloval James Madison v eseji č. 10. V ní se obhajuje silná federální vláda založená na správně promyšlené reprezentaci v Kongresu, která bude nejlepším prostředkem, jak mohou jednotlivci chránit svoje svobody před tyranií lokálních většin a gangsterů (mobs). Hamiltonovská fiskální inovace může fungovat, jen je-li známý nějaký její širší účel než zabezpečení pouhé existence vlády.
Apel na mír a lidská práva obsažený v základních evropských smlouvách je velice vágní a prakticky bezobsažný. Individuální a politické svobody by mohly být dobrým důvodem, také proto země bývalého komunistického bloku usilovaly o vstup do EU. Jenže Berlín, Brusel a Paříž umožňují třeba Orbánovy útoky na demokratické hodnoty. Jde podle Sternberga přesně o ten pokus o lokální tyranii, jemuž má podle Madisona a Hamiltona federální vláda bránit.
Pak zbývá vágně definovaná solidarita, představa, že sever Evropy je povinen financovat bezuzdné výdaje nabobtnalého sociálního státu na evropském jihu: v Itálii nebo v Řecku. Tomu by se ale američtí otcové zakladatelé, jako byl Madison a Hamilton, museli jenom smát.