Pomsta na synovi generála
Armádní generál Alois Liška, velitel Československé samostatné obrněné brigády, bojující na západní frontě, zaplatil za svoji účast v zahraničním odboji vysokou cenu. Manželka s dcerou byly nacisty uvězněny v koncentračním táboře Ravensbrück. Syn Jaroslav zahynul na pochodu smrti jen několik dní před koncem války. A Liška sám byl jedním z prvních generálů postižených politickou perzekucí bezprostředně po komunistickém převratu. Počátkem června 1948 byl propuštěn z armády a StB ho hlídala na každém kroku. Prostřednictvím ilegální organizace Kornélie Procházkové, rodinné přítelkyně a bývalé před okupací byl vyslán na Vysokou školu válečnou, vychovávající budoucí velitelskou a štábní elitu armády, a stal se důstojníkem generálního štábu.
Z okupované vlasti odešel v roce 1940 tzv. balkánskou cestou přes libanonský Bejrút do Francie, kde vstoupil do řad čs. zahraniční armády. Po porážce Francie odjel do Velké Británie. Bojů o severofrancouzský přístav Dunkerk se od října 1944 do května 1945 účastnil jako přednosta 4. oddělení štábu Čs. samostatné obrněné brigády. Za svoji činnost obdržel mimo jiné Řád britského impéria.
Po návratu do vlasti se stal profesorem Vysoké školy válečné. V té době se oženil s Vlastou Liškovou a narodily se jim dvě děti. V říjnu 1948 byl ale sám vyhozen z armády a začal uvažovat o odchodu za hranice, který však již nestačil uskutečnit.
Již necelé tři měsíce po zatčení, 27. června 1949, stanul před senátem Státního soudu v Praze, který jej za „velezradu“poslal na 12 let do vězení. Trest si téměř celý odpykal – na svobodu se dostal až v rámci velké amnestie v květnu 1960.
Odešel do Ostravy, kde pak až do odchodu do důchodu pracoval jako hutník-ocelář ve Vítkovických železárnách. Měl štěstí a dočkal se pádu komunistického režimu v listopadu 1989, po němž byl občansky i profesně rehabilitován.
Prezident Václav Havel jej vyznamenal Řádem Milana Rastislava Štefánika a jmenoval ho do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Bohumil Pelikán zemřel 17. června 1993 v Ostravě.