Svéráz národního viru

Zapomenutá čísla a příběhy evropského boje s nemocí

Jsme prý jedničky. Měli jsme jen kliku. Zachránilo nás očkování proti TBC. Východoevropané tupě poslouchají rozkazy. Roušky nepomáhají. Virus je záminkou k okleštění demokracie. Pojďme si na konkrétních zemích a číslech ukázat, jak to bylo ve skutečnosti.

Premiér Andrej Babiš se rád chlubí, jací jsme premianti a jak si z nás zahraničí bere příklad. Je to do značné míry klasické bušení v hruď nezaložené na tvrdých faktech – existuje mnoho zemí, které mají méně případů na hlavu i méně úmrtí. Polsko je na tom s 31 mrtvými na milion obyvatel stejně dobře jako my, Bulharsko (24) či Řecko (19) ještě lépe. Premiér má však pravdu v jedné věci: Česko mělo v březnu zaděláno na ohromný malér, ale podařilo se mu utéct hrobníkovi z lopaty. Krásně to vidíme na tom, jak se naše země postupně propadala v žebříčcích počtu nakažených: zatímco začátkem března jsme patřili do první půlky druhé desítky nejohroženějších, dnes jsme v absolutních počtech na šedesáté pozici. Spolu třeba s Norskem a Dánskem jsme se katastrofě vyhnuli. Na rozdíl od Belgie, která drží faktické prvenství (861 mrtvých na milion obyvatel, což je zhruba ještě o půlku horší výsledek, než mají Itálie, Španělsko či Británie).

Co se nám to vlastně stalo?

Mezi desítkami tisíc turistů vracejících se z italských a rakouských Alp byly nejméně stovky potenciálních přenašečů. Ale právě proto, že šlo o lyžaře (tedy převážně zdravé lidi pohybující se na čerstvém vzduchu), byli mnozí infikováni jen malou dávkou viru, takže měli nulové či jen slabé a nejasné příznaky. Tato masa mohla nevědomky roznášet infekci naprosto nekontrolovatelně.

Včasné dupnutí na brzdu, a to při necelé stovce potvrzených případů (a dávno před prvním úmrtím) zachránilo tisíce životů a umožnilo i brzké uvolňování. V rychlosti akce bylo Česko spolu se Slovenskem pionýry. Nicméně jsme jen využili šanci, kterou Itálie asi neměla. Na jejím případě jsme pochopili, že ani bohatá země s vyspělým zdravotnictvím se jen léčením epidemii neubrání.

Tuhle šanci mělo mnoho zemí, jen některé ji ale využily. Jdeme-li do archivních dat Johns Hopkin’s University, vidíme, že 12. března, tedy v den, kdy naše vláda vyhlásila stav nouze, mělo Dánsko 615 nemocných, a Norsko dokonce 701, zatímco Belgie ani ne polovinu: pouhých 314. Přesto skandinávské země epidemii zvládly, zato z Belgie se stal odstrašující příklad. Proč? Důvodem je zcela překvapivě obyčejná politika.

Hádej se a nic neřeš

Belgičané se porazit zákeřnou infekci vlastně ani nepokoušeli. Na to jsou rozpory mezi frankofonními Valony a nizozemsky hovořícími Vlámy příliš hluboké. Dlouhodobá politická rozdrobenost státu je jedním z důvodů, proč nemohla být v Belgii přijata opatření bránící rychlému šíření nemoci. Země se dělí nejen na tři regiony (Valonsko, Flandry a Brusel), ale i tři jazyková společenství (vlámské, francouzské a německé). Každá z těchto entit má vlastní vládu a v ní zpravidla někoho, kdo má v daném regionu na starosti zdravotnictví či správu zařízení sociální péče. Kvůli tomu vázlo předávání informací do zbývajících částí státu. Federální vláda měla vyjednávat s regiony a hledat průnik mezi jejich protichůdnými zájmy. Když však i v ústřední vládě sedí na příslušných místech politici, kteří zprvu zpochybňovali závažnost nákazy, bylo na problémy zaděláno.

Federální ministryně zdravotnictví Maggie De Blocková nebezpečí plynoucí z infekce zpočátku nejen podcenila, ale dokonce i veřejně zlehčovala: koronavirus považovala za projev davové hysterie. Když na přelomu února a března v Belgii vrcholilo karnevalové veselí a řada Belgičanů pobývala na lyžování v Itálii, ministryně odmítala výzvy lékařů na omezení shromažďování.

Nakonec musela některé její pravomoci převzít federální premiérka Sophie Wilmesová. Ta pak neváhala povolat armádu, aby pomohla zajistit dodržování přijatých opatření, jako například omezení vycházení. Ani to ale nezabránilo, aby se především v domovech důchodců šířila nákaza tak rychle, že Belgie se kvůli tomu dostala v krátké době do čela smutných statistik o počtech obětí covidu-19.

Zůstaň doma, vidíme tvůj mobil

Na počátku karantény bylo možné často slyšet, že se tu vláda snaží zavádět „čínské metody“, chystá „policejní stát“, že jde o přípravu na totální omezení svobod a cestu k trvalému autoritářství. No, omezení svobody bylo opravdu drastické, ale jak dnes vidíme, takřka vše už je skoro v normálu. A hlavně: v mnohých zemích zasáhly vlády mnohem tvrději.

Třeba v Izraeli, Francii či některých částech Ruska, kde jste nemohli z domu bez oficiální propustky a lidé si dlouho mohli nechat jen zdát o tom, že by třeba vyrazili na druhý konec země za příbuznými či přáteli.

„Tomu systému se říká prostě Nástroj (…) Zachránilo to už spoustu životů. Význam Nástroje v boji s terorismem je neocenitelný.“Těmito slovy pochválil v rozhovoru pro blízkovýchodní online platformu al-Monitor pod podmínkou anonymity jeden z důstojníků Šin Bet (izraelské tajné služby zaměřené na vnitřní bezpečnost) sledovací systém, který izraelští zpravodajci již léta používají.

O Nástroji donedávna kolovaly v laické veřejnosti pouze dohady a systém obestíral téměř mytický závoj otazníků; to už dnes ale není docela pravda. Až do března tohoto roku jej zpravodajci měli používat pouze pro sledování osob podezřelých z přípravy teroristických útoků. S pomocí Nástroje tak zřejmě dokázali předejít mnoha atentátům připravovaným zejména palestinskými radikály a rozbili nejednu teroristickou buňku.

Koronavirová krize to ale změnila. V polovině března totiž izraelská vláda pod premiérem Benjaminem Netanjahuem schválila použití této zpravodajské technologie pro sledování pohybu lidí, kteří jsou nakaženi koronavirem, případně se nacházejí v domácí karanténě. A na rozdíl od praxe v některých jiných zemích ke „sledovačce“nebyl třeba souhlas dotyčné osoby.

V Evropě pandemie polevuje a mizí, a tak se můžeme pokusit o první zpětný pohled. Z různých zemí čteme zcela rozdílné příběhy. A také se můžeme podívat na některé mýty, které tu v průběhu jara opanovaly prostor. o nástroji dlouho kolovaly pouze dohady. zpravodajská služba díky němu dokázala předejít mnoha atentátům, vláda ale schválila využití nástroje v boji proti koronaviru.