Svéráz národního viru
správní struktura dokáže zmrazit jakékoli rychlé rozhodování. Ale federální systém nadělal problémy i zemi, jež je pořádkem a vyspělým zdravotnictvím proslulá: Spolkové republice Německo.
Kroky, které podnikali Rakušané v boji proti pandemii, budily pravidelně značnou pozornost u německého souseda. Již od dob uprchlické krize mají hlavně konzervativní německá média tendenci vidět v Sebastianu Kurzovi jakýsi „protipól“k dlouholeté německé kancléřce Angele Merkelové, a tak tomu bylo částečně i během koronavirové krize. Hlavně v jejím počátku, v prvních březnových dnech, kdy se Německo rozjíždělo pomaleji. Hodně se to odůvodňovalo federálním uspořádáním a skutečností, že klíčové pravomoci v oblasti zdravotnictví mají spolkové země. Jenomže Rakousko má také federální strukturu, přesto jeho ústřední vláda reagovala rozhodněji a rychleji.
Na straně druhé je třeba připustit, že Německo je z hlediska počtu obyvatel desetkrát větší. Úkol sladit dirigenty šestnácti různých orchestrů čili německých zemských premiérů připadl kancléřce Merkelové. Političce, od níž už toho po 15 letech strávených v úřadě nikdo moc nečekal a jejíž konsenzuální politický styl byl považován jako překonaný. Jenomže Merkelová byla najednou ve svém živlu a projevila se jako zkušená krizová manažerka. Coby doktorka fyziky navíc na rozdíl od premiérských kolegů rozuměla zákonitostem, jako je exponenciální šíření nákazy. Pod jejím vedením padlo rozhodnutí o utlumení veřejného života v zemi a nastavení pravidel, která měla platit v celé zemi.
Jakmile se ale začala čísla o počtu nakažených snižovat a výhledy zlepšovat, začala váha jejích slov klesat. Zemští premiéři se předháněli, kdo jako první znovu otevře školy, restaurace nebo hotely. Kancléřce nepomohl ani povzdech nad „uvolňovacími orgiemi“, pronesený během jednoho zasedání.
Málokdo v Česku asi pochybuje o tom, že jedním z důvodů rychlého zastavení nemoci bylo povinné nošení roušek. Opatření extrémně účinné, leč právně krajně pofidérní: jak můžete přikázat obyvatelstvu, aby plnilo nařízení, pro něž není opora v zákoně? Dokonce i „silný muž“vlády, ministr vnitra Jan Hamáček byl dlouhodobě proti: stát nemůže požadovat nošení ochranných prostředků.
Zmatek přidala Světová zdravotnická organizace (WHO), jež roušky napřed nedoporučovala (nejspíš proto, aby nevyvolala jejich nedostatek mezi zdravotníky, které bylo třeba chránit primárně). Teprve před pár dny otočila a dnes už světové studie říkají, že roušky jsou účinné: naposledy ve středu publikovaná studie vědců z Cambridge a Greenwiche. „Dokonce i podomácku vyrobené masky dramatický snižují přenos infekce“a doporučují jejich celosvětové rozšíření jako obranu před případnou druhou vlnou. Nošení roušek ale má svá úskalí, jak se přesvědčila třeba Francie.
Zahal se, odhal se!
Francie, tvůrce zákazu nošení burky, bojovala proti zakrývání obličejů více než kterákoli jiná západní země. V době, kdy se země dostává z koronavirové pandemie, naopak zavedla povinné nošení roušek na veřejnosti.
Francouzi si musí zakrývat ústa a nos ve školách i ve veřejné dopravě pod pohrůžkou pokuty. Roušky musí mít i zákazníci všech obchodů, stejně jako zaměstnanci. Pařížské metro dokonce ve snaze zlepšit dodržování nových pravidel implementovalo do svého kamerového systému umělou inteligenci, jež vyhledává pasažéry bez zakrytých obličejů.
Pro obyvatele země galského kohouta se situace v polovině května značně zlepšila, začátek pandemie byl ale skutečně krušný. Od 17. března směli lidé ven jen s „propustkou“, dokumentem od ministerstva vnitra, na který museli napsat, proč jdou ven (například na nákup, k lékaři atp.). Každý Francouz si mohl „propustku“stáhnout na stránkách ministerstva a vytisknout.
Bezcílné procházky a „krátké fyzické aktivity“byly povolené pouze v okolí bydliště. Vláda do ulic vyslala na 100 tisíc četníků a policistů, kteří měli na dodržování přísné karantény dohlížet. Ti nakonec rozdali za prvních 14 dní hned 350 tisíc pokut. Začátkem května začala vláda ostrá opatření uvolňovat: od 13. května se otevřely se obchody, školy i muzea. Roušky však zůstaly. Prezident Emmanuel Macron ještě před největší vlnou uvolnění navštívil jednu z pařížských škol, a aby podpořil „nový normál“, měl na ústech modrou roušku s vyšitou trikolorou.
Výsledek? Málokdo dnes ve Francii proti rouškám protestuje. Podle květnového průzkumu BFMTV podporuje tato nařízení 94 procent Francouzů. Podle expertů pomáhá k zastrašení veřejnosti i 28 tisíc úmrtí na covid-19.
Ironie zahalování
Pro mnoho muslimů je však celá situace plná ironie. Země, která muslimským ženám po roky zakazuje zakrývání obličejů, po nich najednou požaduje právě to. „Pokud jste muslim a skrýváte svou tvář z náboženských důvodů, můžete dostat pokutu a následně musíte navštěvovat státem vedené kurzy, ve kterých vás naučí, jak být ‚dobrým občanem‘,“vysvětlila Fatima Khemilatová ze Sciences-Po v Aix-en-Provence. „Ale pokud muslim nejste, úřady vás vedou k tomu, abyste si jako ‚dobrý občan‘ zakrývali tvář a ochránili tak svou komunitu. Najednou záleží pouze na kontextu a na tom, kdo si obličej zakrývá,“dodává politoložka.
V roce 2004 země zakázala nošení jakýchkoli šátků ve školách. Vzdělávací instituce ve Francii jsou totiž absolutně sekulární a není možné nosit jakékoli náboženské symboly (i křížky či jarmulky). O šest let později pak francouzské úřady postavily mimo zákon i nošení nikábu a burky na veřejnosti. Zahalování totiž podle zákonodárců není v souladu se základními hodnotami republiky, „skrývá identitu“, „ohrožuje bezpečnost veřejnosti“a „představuje odmítavý přístup ke společnosti, kde jsou si všichni rovni“.
„Ve svobodné a demokratické společnosti není možné vybudovat sociální vztahy bez reciprocity pohledů a viditelnosti: lidé se potkávají a vytvářejí vztahy bez zakrytých obličejů,“stojí ve sněmovní studii k zákonu, který platí od roku 2011. „Zakrývání tváří na veřejnosti přináší efekt rozbíjení společenských vazeb a je projevem odmítání ‚společného života‘,“pokračuje parlamentní dokument.
Ve výsledku tak každá muslimka nosící nikáb musí například před vstupem do pařížského metra sundat část oblečení, která jí zakrývá tvář, a nahradit ji rouškou. Ironií je, že nová pravidla francouzské vlády jasně nespecifikují, jak má rouška vypadat. V současnosti je sice možné koupit roušku v lékárnách, ale na počátku pandemie vláda zakázala prodej roušek veřejnosti, aby jich bylo dostatek pro zdravotnický personál, a lidé tak mohli nosit jen šátek, aby si zakryli tvář.
Ve Francii musí každá muslimka nosící nikáb například před vstupem do pařížského metra sundat část oblečení, zahalující její tvář, a nahradit ho rouškou
Ruské probuzení
I tak nepříjemná událost, jako je pandemie koronaviru, může mít své pozitivní stránky. V Rusku, v zemi s třetím největším počtem nakažených na světě, boj s nemocí povzbudil občanskou společnost a ukázal, že ani moc Kremlu a její mýty nejsou neotřesitelné.
Válečná veteránka Zinajda Korněvová vypráví na domácím videu s neumělými střihy příběhy z doby před více než 75 lety, přitom žádá o pomoc rodinám zdravotníků zemřelých na koronavirus. Čiperná sedmadevadesátiletá stařenka inspirovaná britským veteránem Tomem Moorem pronáší „kacířské“věty, že válečného vítězství dosáhl Sovětský svaz společně s Brity a Američany. Bezelstně pak popisuje život v poraženém Německu, kdy jí spolubojovnice darují tu luxusní kolo, tu dámskou pistoli...
V dobré víře shazuje naleštěný mýtus válečného vítězství, symbol národní hrdosti i jeden z pilířů režimu Vladimira Putina. K tomu si dovoluje upozornit na citlivý problém nakažených zdravotníků, kteří umírají kvůli nedostatku ochranných pomůcek. Mnozí jiní se přitom ošklivě spálili, třeba záchranář z města Kinešma Sergej Veselkov či endokrinoložka ze Soči Julie Volkovová kvůli videím vyzývajícím k pomoci zdravotníkům čelí přestupkovému řízení. Na Zinu Korněvovou si však jako na válečnou veteránku nikdo netroufne a to povzbuzuje i ostatní.
Prohra na Rudém náměstí
Ruské elity zjistily, že koronavirus nezastaví stranická legitimace Jednotného Ruska, peníze ani výjimečné postavení. Nemoc dostal třeba premiér Michail Mišustin, prezidentský mluvčí Dmitrij Peskov i čečenský lídr Ramzan Kadyrov. Také Vladimir Putin před ní kapituloval, když se odhodlal k bezprecedentnímu kroku a odložil přehlídku ke Dni vítězství devátého května. „Datum 9. května je pro nás svaté, ale cena života každého člověka je nevyčíslitelná,“prohlásil ruský prezident. A až v posledním květnovém týdnu určil náhradní termín na 24. červen, výročí přehlídky z válečného roku 1945 v čele s maršálem Žukovem na bílém koni...
Odložení přehlídky dopadlo na Rusy jako facka. Už vzhledem k tomu, že běloruský diktátor Alexandr Lukašenko přehlídku v Minsku uspořádal, a navíc na ni ještě Putina pozval. „Baťka ukradl Putinovi vítězství a ukázal, že není slaboch z bunkru,“komentoval to pak například Vitalij Omeljanovskij na portálu Svobodnaja Pressa.
Jenže to vlastně není vůbec špatné, protože se v Rusku objevuje režim, který má najednou starost o vlastní obyvatele. A to je překvapivá změna. Ano, přes všechnu odpudivost si Putinův režim cenní lidského života víc než mýtu o válečném vítězství. I když nejde až tak o projev humanity jako spíš o obavy o udržení moci ve světě, kde si díky smartphonům s kamerami mohou lidé do sytosti vyměňovat, přijímat i posílat informace. A vládcům nezbývá než s tím počítat.