Amerika ve válce slov
Stále aktuální problémy rasismu řeší americká literatura už více než 150 let v románech i analýzách
Nedávné úmrtí Afroameričana George Floyda, které rozpoutalo vlnu nepokojů (a dokonce se posprejováním Churchillovy sochy projevilo i u nás), znovu připomnělo dlouhou debatu o rasismu v Americe. Debatu, která se na stránkách literárních děl vede už hezky dlouho.
Načerněte ho a pošlete ho sem!“Tak odpověděla jedna afroamerická dívenka z Jihu Spojených států na sklonku 2. světové války, když se jí jistý reportér zeptal, jak by měli podle jejího názoru potrestat Hitlera. Vyjádřila tak svoje frustrace a hněv způsobem, jaký by jí záviděl nejeden literární mistr, jenž se snažil uchopit pocity té americké rasové menšiny, která na rozdíl od třeba čínských či filipínských přistěhovalců nikdy nebyla chápána jako modelová (tedy snadno se přizpůsobující, na nic si nestěžující a tvrdě pracující).
Přesto však lze najít několik románů, které stojí za to si znovu přečíst právě teď, kdy se kulturní války vedené za Atlantikem přenesly z akademické půdy na ulice – a s jejich pomocí snad lépe pochopit, co a proč že se to vlastně děje.
S myšlením otroka
„Tohle je ta malá žena, která začala velkou válku!“Těmito slovy údajně přivítal prezident Abraham Lincoln v Bílém domě Harriet Beecher Stoweovou, vášnivou abolicionistku, jejíž román Chaloupka strýčka Toma (1852) dokázal zejména v podobě nesčetných dramatických adaptací pohnout svědomím národa. A to natolik, že bílí diváci obou pohlaví opouštěli divadla v slzách: poprvé totiž na vlastní oči spatřili, že i černoch může být člověk, milující svou rodinu a Boha!
Na svou dobu to bylo vpravdě revoluční prozření, třebaže dle současných měřítek je to dílko beznadějně sentimentální – a hlavně ustavující stereotypy, jež se později ukážou jako nebezpečné: od černé chůvy, která se více než o vlastní děti, pobíhající zanedbané kolem, stará o ty pánovy, až po titulního Toma, jenž své útrapy včetně krutého bičování snáší s neuvěřitelnou křesťanskou trpělivostí.
Časy se ale změnily. Kvůli tomuto povahovému rysu byl strýček Tom především v šedesátých letech 20. století obviněn z tzv. otrockého myšlení a pasivity, načež se obrat „chovat se jako strýček Tom“stal novou rasistickou nadávkou namířenou na ty Afroameričany, kteří přijímají své podřadné společenské postavení jako danou věc – a tím se v podstatě dopouštějí kolaborace.
Viděno dnešní optikou, úplně stejné otrocké myšlení má i otrok Jim, postava z Dobrodružství Huckleberryho Finna Marka Twaina, románu napsaného už po občanské válce a klasicky interpretovaného jako americký epos o svobodě. Neplatí to tak úplně pro černé otroky: Jim má sice svoji důstojnost, ale vždy se nakonec podrobí tomu, co navrhne Huck – a tolik vytouženou svobodu získá jen proto, že mu ji věnuje jeho majitelka ležící na smrtelné posteli. Což ovšem někdejším konzervativním kritikům nezabránilo v tom, aby knihu označili za nemorální: vždyť Huck Finn nejenže neumí gramatiku, ale taky kvůli Jimovi, s nímž se spřátelí, lže a krade – a hlavně se rozhodne, že než aby zradil jeho důvěru, raději skončí v pekle!
Dlouho se tak na novém kontinentu Huckova dobrodružství učila jako obdivuhodný příklad morálního zrání navzdory pokrytectví dospělých – dokud si bdělí rodiče a později i několik zákonodárců nevšimli, že se text přímo hemží tabuizovaným slovem na N, a ze školních seznamů tak téměř vymizel.
Na aktuální poptávku před pár lety zareagovalo nakladatelství příznačně pojmenované Nový Jih: vydalo verzi upravenou, v níž je to, co nesmí být vysloveno, nahrazeno rádoby neutrálnějším slovem otrok. A dokázalo tak, že k ignorování či doslova přepisování historie se může uchýlit – třebaže patrně s dobrými úmysly – i levice. Jistě, „nigger“(negr) je z dnešního úhlu pohledu nechutná a nepřijatelná urážka (vynecháme-li z úvah velkoměstský slang etnicky pestrých vyloučených lokalit a z něj se odvíjející hip-hop, kdy „nigga“znamená něco jako kámo) a hanlivě vyznívala i v časech, do nichž Twain zasadil svůj román. Tehdy ale jazykoví uživatelé ještě nepřišli s žádnou alternativou, což samozřejmě odráželo jejich postoje. Vyvstává tudíž otázka, není-li v tomto případě politická korektnost pouze intelektuální lenost a opatrnost, projevující se snahou o uhlazené výrazivo, jejímž důsledkem je nejen otupení Twainovy brilantní satiry, ale také falšování amerických dějin ve smyslu lakování narůžovo.
Jo, soudce Lynch
Samo slovo „nigger“nabylo snad nejzlověstnějšího rázu až o něco později ve spojení „nigger crime“: v jižanské mytologii je to ten nejhorší možný zločin, a sice znásilnění legendární jižanské krásky černým mužem-zvířetem.
Zločin, který nemusel být nijak prokázán a takřka automaticky se trestal lynčováním. (Etymologická poznámka na okraj: absolutní shoda tu nepanuje, ale původ slova lze patrně odvodit od soudce Lynche, který během války za nezávislost neváhal – a jelikož stál na straně vítězného dobra, použijme eufemismus – nepříliš zákonně zadržovat ve vazbě jedince obviněné z probritských aktivit či špionáže.) Ačkoli žádnou spolehlivou statistiku k dispozici logicky nemáme, počet takto ztrestaných černochů jde do několika tisíc, přičemž noví historici byli schopni přesvědčivě dokázat, že pravým důvodem nebyla v řadě případů pomýlená ochrana cti jako spíš osobní frustrace bělochů z nižších vrstev a jejich ekonomické zájmy.
Soudy nejsou potřeba
K obludnosti celého mechanismu přispívá i to, že z lynčování se poměrně běžně pořizovaly fotografie, které pak sloužily i jako pohlednice (což zdokumentoval ve své sbírce a poté i knižní publikaci nazvané Bez útočiště roku 2000 antikvář James Allen a šokoval tím i hodně otrlou a násilí přivyklou americkou veřejnost). Není tedy divu, že v rámci ideologického boje přišla během studené války sovětská propaganda s plakáty, na kterých ze sochy Svobody visela zmrzačená a zohavená černá těla...
Nejnechvalněji známou obětí lynče se roku 1955 bezpochyby stal čtrnáctiletý Emmett Till, jehož jediným prohřeškem bylo, že obdivně hvízdnul na adresu bílé ženy a pokusil se ji uchopit kolem pasu (což si navíc, jak po letech přiznala, vymyslela) – a jakýkoli pokus o umělecké uchopení jeho údělu, a že jich už máme dost, tak ve světle holé reality nutně selhává. Ve světě vysoké literatury uchopil téma lynčování bez nadsázky geniálně vrcholný modernista William Faulkner v románu Světlo v srpnu, jehož hrdinou je na první pohled stereotypní tragický mulat (tedy nikam nepatřící potomek dvou nesmiřitelně odlišných ras, jejichž dočasným, ať už kriminalizovaným, nebo přinejmenším odsuzovaným splynutím je sám výsledek). Jeho tragédie však spočívá v tom, že ve skutečnosti možná ani mulat není: stačí pouhé podezření, že by jím mohl být, mrtvá běloška k tomu – a jeho osud je zpečetěn.
Pulitzeři a Nobel k tomu
Na populárnější rovině obdobný motiv zpracovala Harper Leeová v bestselleru Jako zabít ptáčka (1960), jehož už tak vysokou čtenost umocnil film s Gregorym Peckem v hlavní roli právníka, vzorného otce a spasitele morálky, natolik, že v následující dekádě boje za občanská práva po něm pojmenovalo nemálo bílých liberálních rodičů svoje syny poměrně nezvykle Atikus.
Přestože nedávná přehodnocení poukazují jak na to, že coby obhájce černocha křivě obviněného ze znásilnění bílé ženy podal v podstatě mizerný řečnický výkon a že samotnému lynčování zabránila jeho osmiletá dcerka Čipera tím, že začala oslovovat jednotlivé příslušníky rozvášněného davu, tak i na to, že uvězněný černoch v románu posléze zemře tak jako tak – a bělošská nadvláda v navenek poklidném a spořádaném jižanském maloměstě tudíž funguje klidně dál, nic se nezměnilo.
Jak všímavějšímu čtenáři doufejme neuniklo, až sem jsme rozebírali autory bílé, protože právě oni tvořili přinejmenším do šedesátých let páteř amerického písemnictví, a byli tak odpovědní i za literární obraz Afroameričanů. Aniž bychom chtěli opomenout její předchůdce či zveličovat význam oficiálních vavřínů, tenhle fakt dokázala zvrátit až loni zesnulá Toni Morrisonová, jejíž nejslavnější román Milovaná získal roku 1989 Pulitzerovu cenu – a která byla o pět let později jako první Afroameričanka i první žena černé pleti vůbec poctěna i cenou Nobelovou.
V Milované, založené na osudech uprchlé otrokyně Margaret Garnerové, jež na počátku 50. let 19. století své dítě raději zabila, než aby ho odevzdala zpět do rukou pána (načež byla souzena nikoli za vraždu, ale krádež cizího majetku a neprojevila sebemenší lítost), vykreslila černou ženu silnou a vzdorující. A navíc způsobem, který brilantně spojoval dědictví evropské gotiky s folklorními duchařskými příběhy. Sama Morrisonová byla skvělou debatérkou, která uměla otevřít bílým spoluobčanům oči. V jednom z posledních rozhovorů, který s ní vedla naivní a nepřipravená (bílá) reportérka, odpověděla na otázku, kdy konečně napíše něco o běloších, sarkastickou otázkou: „Vy vážně nemáte ani tušení, jak je ten dotaz rasistický?“Umíte si představit, že by se s takovým dotazem obrátila na bělošského autora?
Je pouze k naší škodě, že jméno Toni Morrisonové je v českém kontextu tak málo známé. O mocný zážitek jsme jako národ přišli i předloni, kdy na Festivalu spisovatelů vystoupil za nevelkého zájmu současný afroamerický prozaik Colson Whitehead. Nejenže mu tehdy vyšel Pulitzerem ověnčený román Podzemní železnice (mimochodem, letos obdržel jako první Afroameričan v historii Pulitzera podruhé), ale k rasově rozjitřené Americe měl co říct též z vlastní zkušenosti, protože sám jednou v Bronxu skončil v želízkách, když ho jen tak zastavila čistě bělošská hlídka a jala se ho vyslýchat. Na závěr tedy citujme ze stále aktuálního interview pro LN, který mi tehdy poskytl: „Podle mého názoru Konfederace zradila Ameriku a vyhlásila jí válku. A konfederační symboly? Ty získaly popularitu hlavně počátkem 20. století jako symboly bílé nadvlády a měly černým lidem sdělit zhruba tohle: pozor, pořád vás svým způsobem vlastníme. Takže z mého úhlu pohledu nic pozitivního neznamenají a všechny konfederační pomníky bychom měli strhnout. A místo nich postavit pomníky dobrým bílým lidem, kterých máme naštěstí taky hodně: třeba Kurtu Cobainovi nebo Meryl Streepové. Nebo tomu chlápkovi, co vynalezl mikrovlnku na popcorn.“
Příznačně pojmenované nakladatelství Nový Jih vydalo upravenou verzi Huckleberryho Finna, v níž je rasistické slovo „negr“nahrazeno neutrálnějším otrokem
Nejnechvalněji známou obětí lynče se stal 14letý Emmett Till, který pouze obdivně hvízdl na adresu bílé ženy a pokusil se ji uchopit kolem pasu (což si navíc vymyslela)
Proti černé a bílé?
V zájmu objektivity dodejme, že v New Orleansu a obou Karolínách se občas vyskytl i černý otrokář (přičemž si ale povětšinou koupil jen vlastní příbuzné, což bylo legálně snadnější než je zcela osvobodit, případně na Jih sám jako svobodný člověk přijel z Karibiku), že lynčovány byly i černé ženy a na Západě pod víceméně obdobnými záminkami jako černoši i Mexičané a že v posledních zhruba dvou desetiletích se při udílení literárních cen až příliš dbá na to, kdo je autorem, a méně už na kvality samotného díla. To však nic nemění na tom, že v dějinách Ameriky i zápasech o její budoucnost přetrvává neměnná linie zlomu: navzdory dosaženému pokroku pochmurně černobílá.