Víš, že jsem podivná a odstrčená
Mezi mladé autory a autorky, které se v těkavém prostoru české literatury vyplatí dlouhodobě sledovat, patří prozaička Lucie Faulerová. Ta zaujala hned debutovým románem Lapači prachu, nyní přichází s další knihou, nazvanou Smrtholka. V hlavní roli nepřekvapivě smrt a holka.
Tak dlouho se čekalo na konec opatření spojených s koronakrizí, až jsou z toho velké rozpaky. Restauratéři mohli konečně otevřít své podniky, často teď ovšem jejich personál hraje na hosty přesilovku. V podobné situaci se ocitli nakladatelé. Potřebovali by co nejdřív co nejvíc prodat a taky toho co nejvíc vydat, aby se toho mohlo prodat ještě víc… Ale opravdu to tak bude? Nikdo nechce vlastními rozhodnutími svou situaci ještě zhoršit.
Na druhou stranu si může leckterý nakladatel rovněž říct, že teď bude dostatek prostoru na to, aby se o jeho knihách napsalo, protože rubriky se musí plnit. Člověka až napadá, že letos to bude možná s počtem českých knih jako druhdy s roční žní zdejších filmů – že bude možné je kompletně zrecenzovat.
Po nadějném začátku roku, kdy českou prózu obohatily Baletky Miřenky Čechové či Rozsypaná slova Martina Daneše, nyní její znovuprobuzení značí vedle Plachetnic na vinětách Jiřího Hájíčka též nový román Lucie Faulerové (* 1989) s názvem Smrtholka. Opět ho vydalo pražské nakladatelství Torst, které publikovalo již autorčin debut Lapači prachu, a to na doporučení Jáchyma Topola.
Miluju čerstvá díla
Nakladatelství Torst patřilo především v devadesátých letech k tahounům české literatury, bylo vnímáno jako nejprestižnější značka. Na každou knihu, jež vyšla v nakladatelském domě Viktora Stoilova, bylo pohlíženo hned naprosto jinak, než kdyby byla publikována jinde. Navíc tehdy se v médiích pohybovali lidé, kteří nepochybovali o tom, že Torst rovná se kvalita, anebo přímo „blíženci“majitele nakladatelství.
Co bylo dlouho výhodou, se ovšem postupem času, kdy došlo k obměně osazenstva redakcí, stalo nevýhodou, protože Torst se nikdy nenaučil – nemusel se to učit – propagovat své knihy. Proto se z dnešního pohledu může zdát, že toto nakladatelství svou hvězdnou epochu už mělo a teď se vrací především k vydávání objemných dluhů českého písemnictví, přičemž zůstává i u kmenových prozaiků jako právě Jáchym Topol či Petra Hůlová. A když občas ještě přece jen vsadí na neznámé jméno, vyzní to většinou do prázdna – a to i proto, že chybí zmiňovaná automatická mediální podpora.
S Lucií Faulerovou se však Torst trefil. Lapači prachu (2017) byli nominovaní na Literu za prózu a taky na Cenu Jiřího Ortena, ani v jednom případě ovšem bohužel neuspěli. Nešlo tedy o tak oslnivý debut, jakým byl třeba o rok později román Probudím se na Šibuji Anny Cimy, nicméně i tak vše vypadalo poměrně dobře. Kniha se na prvotinu slušně prodávala – a především šlo o román pozoruhodný ve své podstatě.
Když už je řeč o prvotinách a úspěších, patří se podotknout, že právě na vycházení stále nových literárních hvězdiček a na jejich zapadání můžeme pozorovat, jak je všechno pomíjivé, a to v kvapíkovém tempu. Je to jistě důsledek každoročních ocenění, pokaždé je nutné někoho vyzvednout, ale čtenářská realita pak bývá jiná. Stačí si uvědomit, že pouze výjimečně je nějaká česká kniha u čtenářů populárnější za pět či za deset let než v roce vydání.
Dalo by se říct, že úspěch Lapačů prachu čerpal z protnutí několika příznivých vlivů. Žijeme v době, kdy se nejenže vzedmula vlna literatury psané ženami, ale rovněž je ji daleko snazší dostat do médií. Jednak proto, že je tu dlouhá řada časopisů pro ženy, jednak proto, že v redakcích obecně většinou sedí ženy, a tak je logické, že se zajímají a čtou spíše o literaturu psanou ženami. Kupříkladu ještě nedávno oblíbený a vyzdvihovaný Emil Hakl se dnes s příběhy plnými nespolehlivých a neschopných chlápků náhle zdá být až čímsi na způsob literárního mamuta, tak rychle se situace proměnila.
Nicméně z mužské části spisovatelstva i na tu ženskou přeskočila fascinace podivnem. A tak z mužských „chcípáků“– kam možno řadit i již zmíněné prózy Emila Hakla – se přešlo k „divnoženkám“. Zkrátka podivnost frčí, co na tom, že všichni jsou podivní totožně, a tak jsou ve finále normální. Je to něco na způsob módy. Když mají všichni roztržené džíny stejně, aby ukázali, že jsou nonkonformní, firmy nakonec rovnou začnou prodávat džíny odborně roztržené…
Mršina v metropoli
Literární podivnost v ženském balení spočívá primárně v tom, že v příbězích chybí tradiční rodinný půdorys. Přitom právě rodinný půdorys je tím, co činí romány pro usedlejší čtenářky obzvlášť přitažlivé, ovšem aby byl tento půdorys věrohodný, musí se většinou do minulosti. Což je vlastně ve zkratce recept na dnes tak čtenářsky úspěšné příběhy vysoustružené podle zákrut 20. století.
Jakmile však chtějí prozaičky věrohodně vyprávět o současnosti, rodinný rámec se rozpadá či docela mizí a hrdinky čelí životu povětšinou osaměle: protože nechtějí opakovat to, co viděly u rodičů. Protože nechtějí být omezované. Protože se bojí udělat jakýkoli závazný krok. Někdo by možná i řekl, že je to proto, že se bojí dospět. Tyto hrdinky prostě nebývají žádní velcí hrdinové.
V Lapačích prachu byla hlavní postavou osamělá Anna. V nyní vydané Smrtholce je na tom ústřední postava-vypravěčka Máry obdobně. V obou případech je však osamělost konfrontována s rodinnými ruinami viditelnými na obzoru minulosti.
Anna se pravidelně schází se sestrou, s níž se ovšem rozchází nejen v praktikovaném životě, ale i v názorech na něj. Ona je sama a manželství a děti se jí zajídají. Její sestra naopak považuje za normální manžela i děti – zkrátka rodinu, byť ne ideální – mít a pořád se Anny ptá, kdy už se svým životem něco udělá. Přitom je po celou dobu románu naznačováno, že se v jejich rodině kdysi stalo cosi neblahého, co vlastně Anně předčasně ukončilo dětství. Toto „tajemství“je pozvolna odkrýváno – takový pokus o zápletkový striptýz.
Hlavní hrdinka Smrtholky se s Annou do značné míry překrývá. Též žije osaměle, taky se snadno propadá do zamilovanosti k mužům, kteří jsou nejen starší, ale především mají nějaké charisma, a rovněž ona vyšla z rodinného rámce a od té doby je její život podivně nezarámovaným portrétem. To, co mají hlavní hrdinky společné, se dá jednoduše označit jako pocit odstrčenosti. Vypravěčka druhotiny Lucie Faulerové si se sestrou pro změnu rozumí, jsou vlastně nejlepší kamarádky, což je přesně to, čemu se Anna v Lapačích prachu v souvislosti s uvědomělou sestrou pošklebuje. Takže jak byla v Lapačích prachu frackovitá Anna konfrontována s vdanou sestrou, ve Smrtholce je Máry konfrontována pro změnu se sestrou mrtvou. V případě nového románu je tu i bratr Adam a z textu přímo sálá sourozenecká láska.
Obranné mechanismy
Hlavní hrdinka Smrtholky byla rovněž neodvratně vržena z normálnosti dětství do podivnosti dospělého života – snad se tím dá zdůvodnit i zvláštní rozpojenost jejího života. Podstatnou roli zde dále hraje fakt, že dochází k přechodu z malého města s názvem Mršina do Prahy, kde Máry vykonává nejrůznější podřadné práce – to mají ostatně s Annou společné, ta taky evidentně pracuje na místě hluboko pod jejími možnostmi… V metropoli je daleko normálnější být podivný, avšak osamělost zároveň roste. Odchází se vlastně v takových případech do Prahy či jiného centra za svobodou a za většími možnostmi, nebo se v první řadě utíká, jelikož člověk cítí, že by o tradiční, rodinný život na menším městě nestál, případně že by ho neustál?
Kdo se začetl do Lapačů prachu, musel vidět, že Lucie Faulerová je nevšedně jazykově nadaná. Suverenita ze stránek přímo přetéká: „Je jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta. Ano, lze říci babí léto, ale byl to jeden z těch podzimních dnů, kdy se o slovo hlásí dozvuky léta.“
Jazyk nevodí autorku od fráze k frázi, naopak ona s posměchem plácá po líných zadcích všechna ta ustálená spojení a plevelné výrazy. Obdobně bravurní je Lucie Faulerová i v případě popisů vnitřního prožívání hrdinky či v hravosti, do níž je zapojen též vypravěč. Ovšem čím se román posouvá k vyvrcholení, čím je víc příběhu, tím méně je nadhledu, a tedy i jazykové svěžesti.
Prvotina je v tomto směru oproti Smrtholce jistě výraznější, výbojnější a vtipnější. Už v Lapačích prachu bylo přítomno rytmizování textu předěly-citoslovci. Ve Smrtholce se z toho stalo železné pravidlo – nebo možná zábradlí jakožto opora –, ale samotný román paradoxně rytmus pozbývá čím dál víc. Smrtholka je Lapačům prachu velmi podobná – akorát už to není prvotina. Akorát už druhý román nemá takovou vnitřní energii, převypravuje se zde plno vyčteností odjinud. A opakuje se tu i největší problém Lapačů prachu, který spočíval v tom, že text šel proti příběhu. Každopádně text je opět suverénní, i když ne tak okázalý, co se ale týče příběhu, prozaička už tolik suverénní není.
Je tu základní téma rozpadu rodiny, doslova dospění k dospělácké osamělosti, a to v obou románech. Toto téma je pro Lucii Faulerovou podstatné, ale zároveň ho ještě nedokáže uchopit dostatečně silně, jasně a napřímo. Jako kdyby se snažila čemusi vyhnout, zahladit stopy, což její díla v konečném důsledku oslabuje. S tím bezděčně koresponduje i to, že je na obálkách románů sice autorčina fotografie, ani v jednom případě ovšem nevidíme její tvář.
Veškeré detaily točící se kolem smrti a různých zranění vyznívají jako autorčiny naschvály. No, tak si hlavní hrdinka vrazí tužku do oka, a co my s tím…
Umrtvující momenty
Dalším z nedostatků Smrtholky je nedůvěryhodně a nedostatečně načrtnutá Mršina, ono rodné městečko. Že by se s tím Lucii Faulerové nechtělo zdržovat? A bohužel ho nelze vnímat ani jako záměrně vzorové fiktivní město, na to je Mršina příliš všední a nevýrazná. Obdobné je to pak s budováním příběhu, k němuž jako kdyby prozaička byla spíše donucena vzhledem k tomu, že román si ho v průběhu psaní nezbytně vyžádá. Tady se skutečně Lucie Faulerová nezdá být pánem situace.
Veškeré detaily točící se kolem smrti a různých zranění nevyznívají jako něco, co má prozkoušet čtenářův vztah k životu a ke světu, nýbrž jen jako autorčiny naschvály, které se zdají nadbytečným tyjátrem, často otravným a odcizujícím. No, tak si hlavní hrdinka vrazí tužku do oka, a co my s tím… Může si vrazit cokoli kamkoli, na tom není na papíře nic těžkého, ale k čemu to má být dobré?
Falešně to skřípe i při čtení „empatického“návratného motivu Smrtholky, sebevražedného skoku pod metro. Možná to bylo míněno upřímně, avšak ve finále to působí pouze jako prázdný efekt. Kde závažné téma není či kde se nevěří, že to, o čem se píše, dostatečně závažné je, tam se musí závažnost přimíchat takto zvenčí. Jako kdyby to všechno naznačovala už anotace na obálce. Je zde řeč o tragických rodinných událostech, „které se mohou zdát nepochopitelné“, a též o sourozencích, „které nevysvětlitelně opustila matka“. Ano, leccos je bohužel těžko pochopitelné a vysvětlitelné.
Vzhledem k talentu Lucie Faulerové lze nicméně věřit, že důvod existence Smrtholky plně nahlédneme až s vydáním dalších knih, z odstupu. Třeba uvidíme, že šlo o onen půlkrok, jejž bylo na umělecké cestě nutné učinit, případně že šlo o druhý pokus napsat vlastně tutéž knihu, jenž se naplno povedl až někdy později. Až když došlo k šťastnému setkání samotné tvorby textu, v níž autorka vyniká, s konstruováním příběhu. Tak aby se Lucii Faulerové příběh přestal při psaní plést pod ruce a stal se naopak netrčící, atraktivní součástí románu. Protože ona má na víc.