Jedna velká hutná dávka deprese
Vždycky když mě máma postavila do kouta, cítil jsem se strašně potupně. Zaprvé nikdo z naší třídy v koutě nestává, to jsem si zjistil, a zadruhé člověk kouká do zdi a jediné, co cítí, je strašná nenávist. Nenávist k mámě, k životu, prostě ke všemu.“
Právě tak začíná Soběstačný, nový román Zuzany Dostálové, a hned první řádky naznačují, že opět nepůjde o veselé čtení. Hlavním hrdinou je tu Štěpán, jedenáctiletý kluk, jehož osud čtenář sleduje v rozmezí čtyř let, do doby, než mu je patnáct. A co jiného si takový adolescent, který je ve všech směrech závislý na dospělých kolem sebe, může přát víc než se osamostatnit a stát se soběstačným. Ale to ještě chvíli potrvá.
Prostředí kolem Štěpána hodně tíží – co si taky myslet o tom, že máma jen vzdychá a nevypadá úplně zdravě, zatímco táta se od rodiny odstěhoval a „zhipsteřil“– nechal si narůst vlasy i vousy, které si natírá voskem, z kalhot mu koukají kotníky, jezdí na kole, mele si doma kávu a našel si novou lásku. A ta Štěpána zjevně moc nemusí. Ideální výchozí pozice, jak se po hlavě pustit do dospívání. Cesta k osamostatnění je ještě dlouhá, zatím mu zbývá jediné – a tím je samota. Právě osamělost a opouštění, autorčiny klíčové motivy, se na dospívajícím klukovi odrážejí ještě bolestněji. nebo podnikatelském životě až po obecnou touhu po nějakém životním uplatnění, která s postupujícím věkem působí pořád palčivěji a neuchopitelněji. Takže ani co se Hodinek od Ašera týká, se o humoristické čtení opět nejedná. Ale copak se v životě pokaždé jedná jenom o humor a pořád je všude samá zábava? Ani náhodou. Právě naopak.
V žitě se Salingerem
Narativně zajímavým prvkem je fakt, že zhruba třetinu knihy nevypráví samotný Štěpán, ale jeho matka. Samozřejmě nejde o nijak inovativní novinku, něco podobného už jsme mohli číst vícekrát – změna úhlu pohledu rázem mění situaci a čtenářův náhled na postavy či děj. V případě Soběstačného střídání vypravěče ale přináší nejen výše zmíněné, ale přímo zahrnuje emotivní souboj Štěpánovy matky s nemocí včetně očekávaných, přesto ne příliš často v ich-formě popisovaných hraničních událostí.
Při čtení Soběstačného si nelze nevzpomenout na další romány, které se týkají nelehkého dospívání (s tím, že pojem „nelehké dospívání“je v zásadě pleonasmus, protože každé dospívání je
inzerce z podstaty nelehké). V souvislosti se Štěpánem například nelze opomenout Holdena Caufielda, protagonistu slavného Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera, jehož strašně smutný vývar emocí chlapecké duše, která se ztrácí ve světě, nechápe ostatní a ostatní nechápou ji, jíž vadí faleš, přetvářka i neschopnost naslouchat, se té Štěpánově dost podobá. Ostatně ne náhodou se na Salingera v románu i odkazuje. A paradoxně určité paralely bychom našli i s Nickem Twispem, hrdinou geniální (a vzhledem k žánru zbytečně podceňované) série Mládí v hajzlu. Ta samozřejmě vychází z úplně jiných pozic, protože se jedná o přiznaně humoristickou literaturu (což jí paradoxně škodí, protože ji „velká literatura“nebere vážně), nicméně minimálně v původní trilogii si jsou Nickovy i Štěpánovy myšlenkové pochody dost podobné. Je to logické: můžeme se ohánět tím, jak je každý mimořádná individualita a tak dále, ale myšlení teenagerů zůstává v zásadě podobné, maximálně jenom jinak vyjadřované.
Něco za něco
Když už je řeč o Mládí v hajzlu, sluší se dodat, že ve srovnání s Nickem Twispem by Štěpánovi slušelo dostat do příběhu aspoň trochu humoru. Samozřejmě ne nutně v ironickém glosování všeho a všech včetně sebe, ale trocha úlevné nadsázky by Soběstačnému slušela. Pozor: neznamená to, že bychom ji v knize mladé autorky vůbec nenašli, podvratně tam vykukuje, ale místo úlevy přináší jenom další tíseň. Soběstačný se dá přečíst jedním dechem, Zuzana Dostálová umí brilantně vystavět jednotlivé životní situace a napsat přesvědčivé, živé dialogy, ale už během čtení a pak po dočtení na každého nutně musí padnout ohromná depka. Pokud je čtenář stejná plačka jako autor těchto řádků, nečeká ho nic lehkého.
O to víc, že úlevnou naději moc nepřináší ani vyústění Štěpánova příběhu. Aniž bychom prozrazovali konec, vzhledem k jeho postupnému stárnutí jsou závěrečné situace nevyhnutelné, ovšem symbolicky se promíchávají ve stylu něco za něco – někdo se soběstačným stát může, někdo zase ne. „To je koloběh života,“řekl by klasik s Šimkem a Grossmannem, než by ho v tramvaji ušlapali. A čtenář by se k tomu přidal.
Soběstačný je smutná kniha. Je ale poctivá a pravdivá a nakonec v sobě nese i kousek naděje. Alespoň něco. Stejně jako časem zmizí strasti dospívání a zase se vyjasní. Jen cesta k tomu trvá a někdy bolí.
Smutek patří k jejím oblíbeným tématům, ve svých knihách se s ním vypořádá poměrně často. V novince spisovatelky Zuzany Dostálové s názvem Soběstačný patří smutek opět k leitmotivům celého díla. A nečte se to vůbec lehce: je to velká, koncentrovaná dávka deprese. Ale má velký smysl si ji přečíst.
V souvislosti se Štěpánem si nelze nevzpomenout na Holdena Caufielda, protagonistu slavného Kdo chytá v žitě, jehož osamělá chlapecká duše se té Štěpánově hodně podobá