Trauma solárního byznysu S

Abychom dosáhli bezemisní energetiky, musíme éru solárních baronů hodit za hlavu

olární elektrárny trápí Česko už více než deset let a je možné, že je budou tížit i následující dekády. Politici se bojí o sluneční energii mluvit. Vědí, že si voliči představí tunel, ztracené miliardy a vysoké účty za elektřinu. Pokud se ale chceme dostat dál, musíme se tohoto břemene minulosti zbavit.

Přechod na bezemisní energetiku, stejně jako na celou bezemisní ekonomiku, bude stát další peníze, další stovky miliard a není možné, aby naši budoucnost donekonečna ovlivňoval deset let starý průšvih. Aby se jedna technologie obcházela a ze šuplíku se tahaly české cesty, jako jsou například bioplynové stanice. Měla by se vést debata o tom, zda miliardami raději podpořit energii ze slunce, nebo pálení kukuřice. Jenže to se neděje, protože je pozornost upřena na jaderné zdroje.

Právě teď je to velká škoda. Zatímco Česko opakuje, že je lepší se vizí o čisté energetice kvůli dopadům koronaviru na čas vzdát, většina zemí Evropy v tom naopak vidí příležitost. Když už se mají rozhazovat biliony ve snaze nakopnout ekonomiku, chtějí, aby z toho něco bylo. Zelenější energetika, doprava nebo úspornější budovy. Nejde o žádný Bruselem vnucený cíl, jde o ideu, ke které se Česko také hlásí.

Podpora obnovitelných zdrojů energie patří k základům fondu obnovy, ve kterém bude 750 miliard eur. My tu v tuto chvíli nemáme ani zákony, ani prostředí, abychom toho mohli využít. A z části je to proto, že si neseme dědictví solárního průšvihu.

Když ze skříně padají kostlivci

V roce 2007 stát garantoval za elektřinu ze slunce dvacetinásobek tehdejší tržní ceny. Ani tak nebyl prostor moc vydělat. Když začala masová výroba panelů v Číně, náklady klesaly a objevila se obrovská obchodní příležitost. Stát sice výkupní ceny snižoval, ale ne tak, jak klesaly náklady na stavbu elektrárny.

Kdo dokázal připravit projekt, v bance na něj díky garantovaným výkupním cenám na dalších patnáct let dostal peníze. Do sluneční energetiky náhle investoval kde kdo. Klíčový byl konec roku 2010. Kdo stihne spustit elektrárnu do tohoto termínu, bude patnáct let dostávat 13 korun za kilowatthodinu, kdo se připojí až prvního ledna, bude dostávat o třetinu míň. První varianta znamenala příjemný výnos, druhá velký problém. Panelů byl kvůli zájmu nedostatek a zájemci je přepláceli, aby termín stihli, proto devět korun vůbec nemuselo pokrýt náklady. Cíl byl za každou cenu stihnout připojení elektráren do silvestra roku 2010. Nejfikanější šíbři projekty narychlo prodávali s patřičným ziskem polostátnímu ČEZ.

Najednou tu byl problém, který nás dosud stál přes 400 miliard korun. Stát se snaží postupně vše zmírňovat, tu zavádí speciální daně, tu posílá kontroly, zda elektrárna nevydělává moc a hlavně při každém problému státního rozpočtu zaznívá, že je třeba vzít peníze těm solárním baronům. Jenže to jsou často už noví vlastníci, kteří elektrárny koupili už s relativně malým výnosem a teď trnou, jak jim stát osladí poslední roky z 15 roků, po které se zavázal elektřinu vykupovat za stanovenou cenu.

Nesmíme se bát promluvit

Zajímat by to mělo nás všechny, protože takové prostředí není pro podnikání ideální. Po světě jsou spousty investorů, kteří do solárních elektráren se zajištěným výkupem dají peníze i s velmi malým výnosem. Penzijní fondy si raději postaví solární farmu na druhé straně světa a prakticky bez rizika vydělají přece jen víc než na státních dluhopisech. Budou ale chtít do Česka, kde budou za gaunery a kde budou poslanci řešit, jestli náhodou nevydělávají moc a jestli nezavést další daň?

Ve světě už dávno pochopili, že stanovit výkupní cenu a nechat trh, ať si staví, co chce, není žádná cesta. Tou jsou aukce, kdy si stát řekne, kolik energie ze slunce chce a postaví mu to ten, co nabídne nejnižší cenu. Teď je příležitost to nazvat pokrizovou obnovou.

Postupně se budou odstavovat uhelné elektrárny, jaderné zdroje vůbec nemusí být možné postavit a změny v energetice budou stát spoustu peněz. Někdo bude muset lidem říct, že desítky miliard, které ročně jdou na obnovitelné zdroje, budou muset alespoň v nějaké míře pokračovat. Nebude možné to pořád házet na zlé solární barony, bude třeba lidem říct, co je cílem, a přesvědčit je, že to má smysl. Třeba pak lépe pochopí, že je lepší něco připlatit a nehuntovat si přírodu těžbou a spalováním uhlí. Musíme se ale aspoň pokusit je pro to získat.

Stát bude muset už v této dekádě podpořit další solární elektrárny (i když se to bojí říct), další větrné, bioplynové stanice – i dostavba Dukovan může vyžadovat peníze z rozpočtu nebo od lidí. Někdo by měl lidem říct, proč se to všechno dělá. Málo také zaznívá, že stát před časem bezhlavě rozdával 13 korun za kilowatthodinu ze slunce a dnes se bojí dát desetinu. Tak moc za tu dekádu náklady klesly.

Stát bude muset podpořit solární elektrárny, jenže to může vyžadovat peníze nejen z rozpočtu, ale i od lidí. Musí jim proto říct, proč to dělá.