Chorvatsko: prázdné pláže i dálnice
Lidé pracující ve službách byli obecně dost otevření a komunikativní. Snad proto, že mají na zákazníky víc času. „Turisté tu nejsou žádní, jestli sezonu aspoň částečně zachráníme, se ukáže teprve na začátku července. V odhadech jsme však opatrní, stále nevíme, kdo dorazí ze Španělska či z Itálie,“říká s odkazem na státy těžce postižené koronavirem Darko, majitel obchůdku s plážovými potřebami v městečku Jezera na ostrově Murter. Čile vyzvídá, jaká je situace na hranicích a v samotném Česku; stav covidové nákazy v Chorvatsku popisuje jako dobrý.
Kvůli absenci turistů je všude spousta zavřených restaurací – a ty otevřené často zejí prázdnotou. V jedné z pizzerií nás podarovali panáky rakije a zmrzlinou pro děti. Servírka, jež se při obsluhování dopustila banální chyby, pak ještě přihodila na účet podniku pivo a dort, který jim zbyl po narozeninové oslavě. Mimochodem – šlo o vynikající kremeš.
Ceny v restauracích jsou o trochu vyšší než v Česku, peněženku však nezruinují. Půllitr piva stojí 20 kun (v přepočtu 73 korun), ale pořídíte jej i za 17. Litrová lahev minerálky vyjde obvykle na 25 kun (přes 90 korun). Za kávu si obsluha řekne zhruba to samé co u nás, kapučíno stojí kolem padesátikoruny. Pizza vyjde na zhruba 50 kun, tedy 180 korun. Cena hlavního jídla s přílohou začíná na 70 kunách (255 korun), přibližně to samé stojí těstoviny a rizoto s plody moře či salát z chobotnice.
Cena kopečku zmrzliny se pohybuje od osmi do deseti kun (v přepočtu 32 korun), což vzhledem k velikosti porce není přemrštěné. Bílý velký chleba pekárny prodávají v přepočtu za zhruba 30 korun, sladké pečivo je zhruba za 20 korun. Zelenina stojí podobně jako v Česku nebo i méně, naopak dražší než u nás jsou mléčné výrobky, uzeniny či balená voda.
Na cestu – jeli jsme vlastním vozem – jsme se kromě rezervace ubytování a dolití směsi do ostřikovačů nijak zvlášť nepřipravovali. Byť bývá doporučováno dopředu vyplnit chorvatský online dostupný formulář pro urychlení vstupu do země, neudělali jsme to – a vůbec to nevadilo. Ani fakt, že naše děti mají zastaralé doklady, takže na fotkách v nich by je už takřka nepoznali ani rodiče, nezpůsobil komplikace, žádný z bdělých pohraničníků to nepovažoval za problém.
Pro jízdu z Prahy na Jadran jsme zvolili trasu přes Vídeň. Její výhodou je, že odpadá placení mýtného za tunely na území Rakouska (nejede se jimi), oproti variantě přes Dolní Dvořiště a Linec, kudy jsme se z Chorvatska vraceli, je však časově i kilometrově delší. Cesta tam i zpět nám každá trvala zhruba 12 hodin, při návratu jsme však dělali delší přestávky a navíc jsme se u Lince zdrželi v zácpách. Za tunely mezi Štýrským Hradcem a Lincem jsme platili v úhrnu 15 eur.
Nejdráže se tankuje v Chorvatsku
Na cestu k moři jsme vyrazili v úterý 9. června brzy ráno, přes Brno a Břeclav jsme zamířili k hraničnímu přechodu Poštorná/Reinthal. Tankovali jsme u Benziny před hranicí, litr benzinu tehdy stál 26,90. Tam jsme pořídili i 10denní rakouskou dálniční známku.
Co se týče pohonných hmot, vyplatí se tankovat v Česku poblíž hranic, pak i v Rakousku a ve Slovinsku. V obou zemích stojí benzin pár centů přes euro, tedy zhruba 27 korun, nafta je o něco levnější. Konkrétně ve Slovinsku
Vzdálenost Praha – Břeclav – Vídeň – Štýrský Hradec – Maribor – Záhřeb – ostrov Murter – 1040 km, doba jízdy – cca 12 hodin jsme na dálnici platili za benzin 1,039 eura, cestou zpět ještě o trochu méně. Z uvedeného plyne, že nejdražší jsou paliva v Chorvatsku, na dálnici stojí benzin přes devět kun (okolo 32 korun), nafta o kapku méně.
Česko-rakouské hranice jsou vzorově prostupné, nikdo tam není. Silnice na rakouské straně byly okolo osmé hodiny ranní pusté, jediný pohyb vytvářely větrníky. Za Groskrutem jsme najeli na dálnici A5. I ta zprvu zela prázdnotou, před Vídní však provoz pochopitelně zesílil. V rakouské metropoli jsme se kvůli opravám na dálnici A23 zdrželi v kolonách přibližně dvacet minut.
Rakouskem jsme projeli bez zastavení; provoz byl průměrný, s blížící se hranicí se dálnice vyprazdňovala. Rakousko-slovinské hranice jsme překročili na přechodu Spielfeld/Šentilj. Rakušané znovu nikoho nekontrolovali, u Slovinců stál pohraničník v roušce a každé auto včetně nás odmávl.
Dálniční známku lze pořídit už za přechodem
Slovinskou známku jsme pořídili na první čerpací stanici hned za hranicemi. Týdenní známka stojí 15 eur, pro delší pobyt je nutné koupit měsíční za 30 eur. S pořízením slovinské známky nebyl problém ani cestou zpět. Hned po překročení chorvatsko-slovinského přechodu Gruškovje/Macejl je na slovinské straně prodejna vinět, v níž aktivně nabízeli i rakouské známky.
Ale zpátky k jízdě do Chorvatska. U pokladen na pumpě Petrol měli podobně jako u nás instalované ochranné plexisklo, roušky obsluha nenosila a většina zákazníků také ne. Jde o rušnou pohraniční pumpu, za toalety se platí 50 centů a káva není nic extra. Větší přestávku jsme proto udělali až o 40 kilometrů dál u OMV. Toalety tam byly zdarma, výborné latte stálo dvě eura a pro odpočinek tam mají velké parkoviště.
Při výjezdu ze Slovinska pohraničník formálně vzal do rukou naše pasy a občanské průkazy, pořádně se na ně ani nepodíval a ihned nám je podal zpátky.
Na chorvatské straně jsme narazili na zhruba 50 metrů dlouhou frontu, čekali jsme asi dvacet minut. Místní policista pečlivě naskenoval každý z předložených dokladů, což chvíli trvalo, poté se optal na cíl naší cesty. Obecná odpověď „Murter“mu úplně stačila. Pak chtěl nahlásit telefonní číslo. Zprvu jsem se domníval, že baží po čísle na naše ubytování, dostal proto rezervační dokument vytištěný ze serveru Booking.com, ten ho však nezajímal. Nakonec se ukázalo, že chtěl nadiktovat můj telefon – když se tak stalo, mohli jsme jet dál.
Provoz na dálnici v Chorvatsku byl zprvu průměrný, mýtné z první úsek k Záhřebu stál 48 kun (173 korun), za druhou část od Záhřebu k exitu na Murter jsme platili 143 kun (522 korun). Dohromady jsme po dálnici ujeli 370 kilometrů.
Na mýtných stanicích jsou šikovné samoobslužné bezhotovostní terminály označené zelenými cedulemi s nápisem NO CASH/BANK CARD/SMART CARD. Jsou opravdu rychlé a vždy byl některý volný. Do jednoho otvoru tam řidič vloží kartičku, již si vzal na bráně na začátku úseku, a do druhého pak platební kartu. Je to otázka pár sekund.
Provoz za Záhřebem s blížícím se mořským pobřežím postupně slábl, až byla hlavní chorvatská dopravní tepna A1 v podstatě prázdná. Kamionů bylo minimum a nejezdily prakticky žádné obytné vozy či karavany, nepotkali jsme ani autobus. Ostatně tato typicky dovolenková vozidla chyběla i v Rakousku a Slovinsku.
V Chorvatsku je na dálnici maximální povolená rychlost 130 kilometrů za hodinu, na spoustě míst je ale často z nejasných důvodů snížená na stovku.
Zpáteční cesta do Česka proběhla minulou středu vyjma kolon v Linci bez problémů. Na hranicích jsme se nikde nezdrželi, kontroly byly značně formální a tedy i rychlé. Jen nás v opačném směru překvapila kolona aut před přechodem na výjezdu ze Slovinska do Chorvatska. Zdržení dle odhadu činilo nejméně půl hodiny.