Black Pieces Matter!
achy jsou rasistická hra už ve svých pravidlech. Vždycky začíná bílý a černý táhne až jako druhý a vždy musí od začátku partie bojovat o vyrovnání, zatímco bílý má svým prvním tahem nezaslouženou výhodu. Toto privilegium bílých je třeba odstranit, říkají šachisté v narážce na hnutí Black Lives Matter a smějí se tomu. člověk najít ani stín rasismu, ostatně ne nadarmo je heslem FIDE „Gens una sumus“(překládáno jako „Jsme jeden lid“, či dokonce „Jsme jedna rodina“), přichází nyní vlivný týdeník Newsweek s článkem „Black Grandmaster Pontus Carlsson is Speaking Out About Racism in Chess“. Časopis ústy velmistra Carlssona (neplést tohoto kolumbijsko-švédského velmistra s mistrem světa Magnusem Carlsenem) obviňuje z rasismu vůči černochům i šachový svět.
Přitom geograficky i historicky sotva najdete prostředí, které by bylo vůči lidem tmavé pleti férovější než to šachové. Můžete snadno nalézt příklady, kdy byli v době před pádem železné opony zeměmi východního bloku diskriminováni jejich emigranti, když například čeští šachisté měli na mezinárodních soutěžích zakázáno hrát s emigrantem Luďkem Pachmanem nebo sovětští velmistři s Viktorem Korčným. Z doby velmi nedávné najdete několik příkladů, dokonce i z tak vrcholné události, jakou je šachová olympiáda, kdy arabské země odmítly připustit účast šachistů z Izraele.
Nebo si jistě vzpomenete na kauzu starou jen pár měsíců, kdy z Íránu emigroval nejlepší juniorský šachista světa Alíreza Fírúzdža, protože mu tamní ajatolláhové a tamní šachová federace zakazovali usednout za šachovnici s židovským šachistou. Kdy se ale stalo něco takového černošským šachistům?
Černý velmistr Pontus Carlsson,
který mimochodem žije v České republice a hraje v české extralize, pro Newsweek vystupoval jako oběť rasismu v šachovém světě a zmínil tři konkrétní příklady. První z doby svého mládí, že na něj někdo hodil banán. Druhý, že diváci při turnaji vydávali opičí zvuky. A třetí, že kapitán švédského týmu v motivačním mailu před zápasem družstev zmínil knihu Agathy Christie v původním názvu Deset malých černoušků.
Pokud za dobu třiceti let Pontusovy šachové kariéry jde o nejhorší případy rasismu, je namístě šachový svět chválit, a ne hanět. O třetím příkladu škoda ztrácet slov a první dva jsou přihlouplé projevy diváků. Tedy žádný příklad rasismu ze strany soupeřů či organizátorů, natož nějaký systémový rasismus – a i frekvence těch banálních banánových případů je velmi nízká.
Bohužel racionální zhodnocení reality nemá v časech exaltované hysterie moc šancí na úspěch, jak je zřejmé z výše zmíněných případů soch a filmů. Můžeme tak vypsat sázky, kdy bude zakázána Adorjanova kniha Black is OK a kdy se objeví první vážně míněné návrhy na změnu šachových pravidel, aby se o prvním tahu rozhodovalo losem. Nebo kdy bude Mezinárodní šachová federace nucena zmírnit podmínky pro udělování titulu velmistra pro černé šachisty, či dokonce zavést kvóty, aby „napravila“realitu, ve které nyní mezi více než 1700 šachovými velmistry jsou pouze tři černoši.