Ještě k tomu trenérovi

Ta nahrávka získala popularitu. Je na ní zachycena (asi tajně) promluva hokejového trenéra k jeho dorosteneckým svěřencům poté, co se po koronavirové pauze vrátili k tréninku a chytají dech. Promluva dosti drsná: „… Tady je to jak lazaret, a to je vám teprv patnáct… Že jste se dva měsíce flákali, je vrchol!“seřvává hlas kluky a ujišťuje: „Já su zvyklej hrát jedině o titul, takže ty na led taky nejdeš, to je ti, doufám, jasný.“Je tam i pasáž o okostici. „… Já ti dám okostici, vole, až ti bude špatně, vole… vaše tělo ještě vůbec nemůže vědět, že nějaká okostice je…“

Kdyby takhle spustil na stejně staré žáky učitel ve škole, nejspíš by si rodiče stěžovali a pedagog by skončil. S trenérem se má věc ale jinak. Náhodou to vím, protože se nějak stalo, že se nám poslední dekády v rodině místo předpokládaných knihomolů rodili sportovci. Když jeden z nich po jakémsi fotbalovém zápase jen tak mimochodem zmínil, že museli běhat ještě trestná kola, protože prohráli, taky jsem měla tendenci jít si stěžovat. Ale to by mi chlapec dal! Můj návrh, ať k trenérovi, který je k něčemu takovému nutí, přestane chodit a začne místo fotbalu číst knížky, ho dokonce pobavil. Skoro se mi zdálo, že se mu institut trestných koleček, dřepů a kliků zdá nejen v pořádku, ale taky cool.

Něco takového vás u dítěte, co pečlivě zkoumá adekvátnost každého školního úkolu, který má vypracovat, a dovolává se spravedlnosti, když má vynést odpadky on, a ne bratr, překvapí. Trenéři musí mít něco, co my ostatní nemáme, nebo je to s lidskou duší trochu jinak, než jsme si mysleli. Aspoň když ji vystavíte působení míče nebo puku.

Možná bych měla říct, že hokeji ani fotbalu vůbec nerozumím, a pokud zahlídnu kousek nějakého zápasu v televizi, je to spíš náhoda nebo snaha pochopit, co na tom všichni mají a proč tak hulákají. Můj dojem bývá rozpačitý, jelikož hráči se mi zdají frustrovaní a vystresovaní. Nejspíš z faktu, že puk nebo míč je na hrací ploše vždycky jen jeden, zatímco hráčů tam běhá daleko víc, někdy prý i dvaadvacet.

Nejvystresovanější vypadá vždycky trenér, kterému nabíhají žíly na čele. Proto se ani nedivím, že říká „vole“. Trochu mě zaráží jen ta okostice, jelikož kdysi jsem s ní sama skončila v nemocnici. Ale vypadá to, že sportovec nejezdí se zánětem okostice do nemocnice, nýbrž na trénink.

Sportovci zřejmě taky nevadí, když se na něj při tom tréninku řve, ať se nefláká. Ví, že je to pro dobrou věc. Například proto, aby bylo možné si v nejbližší době „vytřít pr.el s tou Kometou pos..nou“.

Aby bylo jasno, zmíněná nahrávka mě nepohoršuje, ostatně jako nepohoršuje většinu z těch, kdo si ji na internetu poslechli a vyjadřovali se k ní. Jen bych chtěla vědět, co dělám doma špatně, že si můj zvýšený hlas a pobízení k jakémukoliv výkonu potomci vykládají jako šikanu.

RADKA KVAČKOVÁ