Jen nezůstat sám
Saula Alinskyho. Tento levicový bojovník v sedmdesátých létech radí: vyberte si zodpovědného jedince. Vyberte si terč, zaměřte se na něj, udělejte věc osobní, vyhroťte situaci. Z toho pak dělá jednoduchý závěr: člověk napadený online davem nesmí zůstat sám. Někdo se musí postavit na jeho obhajobu, a to i přesto, že to s sebou nese nějaká rizika, píše doslova.
Autor je programátor, analytik, nadaný schopností praktické úvahy. Uvažuje o tom, že pro některé lidi je riskantnější být první protestující než pro jiné. Soudí, že lidé, které je snadné nahradit a kteří nemají vysokou institucionální reputaci, by měli být v protestech až v druhém nebo třetím sledu. Na něčí obranu by se měli stavět především ti, kdo jsou ve stabilnějším postavení nebo nad sebou nemají vysloveného pána.
Jako příklad uvádí důchodce, živnostníky a nenahraditelné veterány oboru typu „starý profesor“– mimoděk tane na mysli příklad Andreje Sacharova, to byl protestující, se kterým si nevěděl ani Brežněvův režim rady. Kechlibar se neomezuje na teoretické úvahy. Angažuje se v případu chemika Tomáše Hudlického, který učí na Brock University v kanadském Ontariu. Ten si vysloužil nevoli, když publikovat názor, že při přijímání osob je třeba brát v úvahu profesní zdatnost, a nikoli politické okolnosti. Naštěstí se za Hudlického postavily i naše vědecké kapacity, a třebaže je on sám nadále ohrožován, jak se vyjádřil, honem na čarodějnice, z univerzity ho nevyhodili.
Kechlibarův apel je výsostně aktuální a naléhavý. Když před lety vyhodili Michaelu Jílkovou na nátlak politiků z České televize, byl jsem jeden z mála, kdo se jí zastával. U kolegů jsem si tehdy vysloužil nevoli, že prý si to Jílková zavinila sama, protože měla na politiky hubu. Jsou i aktuální případy. Z filozofické fakulty vyhodili z postu tiskového mluvčího Petra Kukala, finální záminkou bylo jeho přirovnání žen s rouškou na tváři k perským princeznám. Jeho případ je ojedinělý. Zatím. Bude jich víc, přituhuje. Připomínejme si tedy Kechibarovu radu: nenechme je samotné. Už proto, že můžeme přijít na řadu sami.
ONDŘEJ NEFF