Jiný Sudek? Ani ne…
Fešandy ze šuplíků – tak se jmenuje výstava fotografií Josefa Sudka v pražském Domě fotografie
Kdo by na aktuální výstavě, nalákán jejím názvem, hledal portréty odhalených i zahalených žen, jež nabídlo album Portréty, vydané v rámci Sudkových „sebraných spisů“v roce 2007, bude zklamán. Moc života na výstavě k vidění není, hlavní roli tady hrají sochy. Sudek (1896–1976) je fotografoval na zakázku průběžně skoro celý život, minimálně od dvacátých do padesátých let. Pro nejrůznější zadavatele. A „fešandy“říkal gotickým madonám a světicím.
Ta výstava, rozvržená do dvou pater, je na jedné straně objev, na druhé trochu zklamání. Díky postupující digitalizaci vypluly z archivu Ústavu dějin umění tisíce a tisíce Sudkových fotografií, které značně rozšiřují objem jeho zakázkové práce. Jde o fotky uměleckých děl: z depozitářů, archivů, výstav, současných i pozdněstředověkých, domácích i cizích. Jenže ta „zakázkovost“práce taky limituje: Sudkův génius se v ní odráží jen výjimečně, v náznacích. Dosavadní Sudkovy knižní i výstavní prezentace to tušily nebo rovnou věděly, takže braly zakázky spíš jako doplněk, raritu, marginálii. Život Sudkova díla je jinde.
Prales a světice
K výstavě vyšel objemný, víc než šestisetstránkový katalog, který se snaží věci uvést na pravou míru. Prezentovat objev jako zásadní. Šermuje se tu jmény a myšlenkami velkých teoretiků i praktiků. Skloňuje se tu opakovaně mýtus o sochaři Pygmalionovi, podle něhož by fotografie měla mrtvé soše vdechnout život. Dokonce se tu navrhuje nové čtení Sudka: dívat se na jeho volnou tvorbu prizmatem tvorby zakázkové a otvírat tak další možné dveře. Jenže v reálu a bez návodu to moc nefunguje. Dveře zůstávají zavřené. Výstava působí staticky, jaksi zaprášeně, nemá atmosféru.
První patro je nabité k prasknutí. Divák vejde a má dojem, že je před obecenstvem: zírají na něj desítky bust v několika řadách. Jedna hlava jako druhá. Pak sochy v celku, v detailu, záběry z výstav francouzského a španělského umění v Praze, reprodukce v dobových časopisech, pár soch jako předobrazů. A pak druhé patro…
Obraz je hotový
Výstava obstojí vlastně jen ve dvou bodech. Zaprvé: když je socha po vzoru Duchampových ready-mades v jiném než svém původním, přirozeném kontextu. A zadruhé: když do „zakázkového“plánu vstupují snímky ze Sudkovy volné tvorby pro kontrast, třeba z cyklů Prales Mionší, Svatý Vít, Praha panoramatická
nebo zmíněné Portréty.
Sochy snímané v nečekaných kulisách, třeba odsouzené k roztavení na válečný materiál nebo narychlo postavené před výstavní instalací, mají silný potenciál. Jednou hrůzný, jindy komický. Třeba „světice z Homol“, která se zatoulala z počátku šestnáctého století do roku 1935: za ní dveře, napravo věšák, jako by stydlivě žádala zpátky své ruce, které jí v letu let někdo necitlivě urazil. Vůbec náročná pouť časem dává Sudkovým fotografiím básnický potenciál: polámané nosy, stopy po řádění červotoče, popraskaná těla. A pak Sudkovy cílené konstelace: přeludná setkání hlav a trupů, jako vystřižená z portfolia surrealismu.
Volná tvorba je na výstavě zařazena nejen pro kontrast, ale taky jako jisté prodloužení příběhu. Fungují dobře třeba vybrané snímky pralesa, hlavně polámaných, mrtvých stromů, výhrůžně trčících k nebi. Pygmalion neuspěl, socha neožila, co hůř – zmizela v nenávratnu. Zbyly po ní kulisy, obrysy. Tady střídá grotesku úzkost, fotografie mají temně metafyzický náboj. Tím víc ale vynikne věcnost, mizivý potenciál Sudkovy užitné práce, která má na výstavě první řadu. Kdo hledá, sice najde, ale Fešandy ze šuplíků jako celek nic zásadního nesdělují. Obraz Josefa Sudka je dávno hotový.
Josef Sudek: Fešandy ze šuplíků
Kurátorky: Hana Buddeus & Katarína Mašterová Dům fotografie, Praha, do 27. 9.
Autor je literární a výtvarný kritik