Kdo je tady kádrovák?
Unikátní projekt přináší nová slovensko-maďarská skupina Drť. Na albu s názvem Puntičkár zhudebnila výroky někdejšího šéfa československé Státní bezpečnosti Alojze Lorence.
Někomu to možná může připadat jako poněkud opožděně zvednutá rukavice, vytahovat po třiceti letech jednu z nejmocnějších a nejnebezpečnějších osob druhé poloviny 80. let na světlo, ale není tomu tak. Jednak vybrané výroky, tedy spíš jednotlivé fráze, mají v řadě případů obecný přesah, jednak ani samotná Státní bezpečnost (StB) není nic zapomenutého. Stačí si uvědomit, jak její bývalí exponenti nebo spolupracovníci – včetně právě Lorence – i po listopadu 1989 ovlivňovali a dodnes ovlivňují českou i slovenskou společnost, politiku nebo kulturu.
Připomeňme stručně pro ty, kteří už si to nepamatují, kdo letos čerstvě jedenaosmdesátiletý bývalý generál Alojz Lorenc byl. Od roku 1985 se tento policejní kryptolog stal prvním náměstkem ministra vnitra, o tři roky později mu byla podřízena tajná policie a kontrarozvědka. Během Sametové revoluce sice vydal rozkaz, aby do dění StB nezasahovala, což na první pohled může vypadat jako pozitivní krok. Ve skutečnosti ale tento mimořádně prozíravý funkcionář potřeboval „klid na práci“při zametání stop po estébácké činnosti a skartaci jejích dokumentů. V 90. letech byl sice nepodmíněně odsouzen, trest však nikdy nenastoupil, odstěhoval se zpět na Slovensko, kde mu byl trest zrušen a posléze změněn v podmínku. V 90. letech pracoval na vysokých postech v různých firmách, třeba v investiční společnosti Penta.
Právě tento paradox, kdy exponent minulého režimu zůstal ve vysokých společenských patrech i po politických změnách, je v pozadí projektu Drť, byť je jeho album Puntičkár podle tvůrců primárně věnováno obětem perzekucí, represí a vražd komunistického režimu. Ostatně materiál desky vznikl a byl poprvé živě proveden vloni v souvislosti s třicátým výročím listopadových událostí.
V roce 2014 poskytl Alojz Lorenc slovenskému deníku SME rozhovor, ve kterém hovořil o svém působení v čele StB i o porevolučním životě. Právě z něj vybral slovenský divadelník Marek
Kundlák jednotlivé výroky pro hudební zpracování, které přestože jsou vytrženy z kontextu, dokonale ilustrují způsob myšlení (nejen) Alojze Lorence.
Album otevírá skladba Kádrovák, ve které zpěvák Michal Kaščák (známý z kultovní slovenské alternativní kapely 80. let Bez ladu a skladu a také proslulý coby organizátor největšího slovenského hudebního festivalu Pohoda v Trenčíně) opakuje Lorencova slova: „Pýtate sa skoro ako kádrovák a nepáči sa mi to!“Což je jeden z nejtypičtějších způsobů obrany těch, kterým bývají kladeny nepříjemné otázky zejména spojené s působením v minulosti, totiž nařčení z jakéhosi „kádrováctví“tazatele. Jako by právě oni kádrováci nebyli alfou a omegou onoho totalitního režimu, kteří lidé jako Alojz Lorenc pomáhali držet u vesla.
Dalším typickým modelem sebeobrany je poukazování na specializaci a profesionalitu, jako je to zde v písních Kryptológ nebo Puntičkár. A v neposlední řadě shazování vlastních „zásluh“s poukázáním na aktuální věk a odříznutí od veškerého vlivu: „Mám už svoje roky / veľa čítam / potrebujem sa odreagovať.“(Čitateľský typ)
Texty zhudebnil saxofonista a skladatel Miroslav Tóth, který má za sebou mimo jiné i spolupráci se slavným Kronos Quartetem. Některé skladby jsou členité, na půdorysu krátké stopáže se střídá několik odlišných částí, jinde je primární až hardcorový tlak. Zvuk skupiny i skladebné postupy každopádně spadají spíš někam na přelom 80. a 90. let (v tom vlastně korespondují s obsahem, i když je otázka, zda jde o záměr). Alternativní hudba pohybující se někde mezi postpunkem a jazzem, která osloví například fanoušky zmíněných Bez ladu a skladu nebo českých Už jsme doma, ovšem téma ilustruje uspokojivě.