Jsou tu místa, kam černoši nesmí
Zdeněk Ondrášek
Americký sen žije naplno. Poslední dny má však těžší. Koronavirus, rasismus, ale i velká auta a klobouky. Český reprezentant Zdeněk Ondrášek (31) je velký fotbalový cestovatel. Po štacích v Norsku a Polsku se i díky agentuře Global Sports vydal do Ameriky, kde kope za texaský Dallas v MLS.
A kde nyní, po koronavirové krizi, prožívá tu další, týkající se rasové nesnášenlivosti a s ní spojených demonstrací a rabování.
LN Nejdříve koronavirus, pak protesty proti rasové nesnášenlivosti po smrti George Floyda. Dostal váš americký sen ránu pod pás?
Je to velmi divoké. Neřekl bych, že můj americký sen dostal ránu pod pás, spíš ji dostal celý svět. Rasismus nikdy nepochopím. Doufám, že se to jednou vyřeší, protože to je, jako kdyby se porovnávali lidé podle barvy vlasů nebo podle toho, kdo má nebo nemá tetování. Za mě jsme všichni stejní… Všichni máme dvě ruce, dvě nohy, jedno srdce, tělo i hlavu. Rasismus je pro mě opravdu těžko pochopitelný. A tady v USA to bolí. Bolí to dost, protože to sleduji na kamarádech z týmu, hodně z nich je černé pleti. Vidím na nich, že je to mrzí, jsou z toho špatní. Já jsem takový typ, že se je snažím povzbudit a rozesmát, ale tu bolest, kterou oni zažívají, my asi nikdy nepochopíme.
LN V Dallasu už působíte druhým rokem, s týmem cestujete po celých Státech. Všiml jste si, že mají lidé v USA s rasismem zásadní problém?
Upřímně, s rasismem jsem se nikdy nesetkal osobně. Kdybych se s ním setkal, asi bych měl problém. Jen tak bych to přejít nedokázal a poslední, co potřebuji, je tu mít problém s policií. Navíc pokud by se to týkalo mých známých, které vždy bráním… Osobně jsem s ním problém neměl, ale vím, že to tady v Americe je. Byl jsem překvapený, když mi lidé z Texasu řekli, že jsou i místa, kam černí lidé vůbec nemohou. Je pro mě neskutečné, že v roce 2020 ještě existují místa, kam nemůže člověk tmavé pleti vstoupit.
LN A jak se k tomu stavíte vy sám? Šel byste na demonstraci?
Na sociálních sítích jste se zapojil do protestu Blackout Tuesday…
Určitě bych se připojil ke svým známým. Jak říkám, všichni jsme stejní. Rasismus do společnosti nepatří, je to něco hnusného.
LN V médiích to působí dojmem, že celé Státy hoří… Je to tak? Nebo to ve skutečnosti není tak hrozné?
Je to tady velmi špatné. Chtěl jsem občas vzít snoubenku se psem do města na procházku, ale ona mi ukázala, jaké jsou tam výtržnosti, rozbíjení výloh, rabování krámů, což na druhou stranu také člověk nepochopí. Nevím, co to má společného s rasismem, jak by to mělo někomu pomoct... To člověku také hlava nebere. Na ulicích se tu zkrátka člověk necítí bezpečně, takže jsem rád, že jsme doma. Vím, co slyším od svých známých a spoluhráčů.
LN Co v Dallasu? Bál jste se někdy? A je to teď horší?
Dallas je fajn. Mám to tu rád, lidé jsou tu velmi příjemní. Je tu hodně Mexičanů. Co se týče lidí tady odsud, mám je opravdu velmi rád. Když slyší, že máte přízvuk, hned se ptají, odkud jste. Rádi si povídají. Když člověk řekne, že je z České republiky, polovina z nich ani neví, kde to je. (směje se) Ale je hezké, že se zeptají. Dallas je fajn, ale když člověk ví, že lidé mají právo držet zbraně, a každý druhý ji má, máte respekt. Večer bych partnerku sám nepustil. Na pozdní procházky se psem jsem vždy chodil já... V tomhle ohledu máme velký respekt, není to jako u nás v Česku.
LN Pojďme k fotbalu. Pocházíte ze Strakonic, hrál jste v českobudějovickém Dynamu, ale měl jste problémy s gamblerstvím...
Ve Strakonicích jsem se jen narodil. Pocházím z Kadova, hrál jsem v Dynamu. To, že jsem měl problémy s gamblerstvím, ví každý. Už jsem to milionkrát řekl. To, co bylo, bylo. Teď si na to člověk může akorát zavzpomínat. Je to za mnou.
LN Pak jste zamířil do Norska. Nová životní kapitola?
Ano, bylo to v té těžší životní
Datum narození: 22. 12. 1988
Místo narození: Strakonice
Rodina: polská snoubenka
■
Daria Dembińská
Přezdívka: Kobra
■
Výška/váha: 186 cm / 79 kg
Klubová kariéra: Stříbrno,
■
TJ Blatná, Č. Budějovice, Čáslav, Tromsö, Wisla Krakow, FC Dallas
Klubové úspěchy: nejlepší
■
střelec norské ligy (2012)
Reprezentace: 2011 – tým do
■
21 let, od roku 2019 A tým
Reprezentační úspěchy: tři
■
starty za jednadvacítku, čtyři za seniorský výběr, gól Anglii (2:1) při debutu
Další úspěchy: ve všech
■
soutěžích nastřádal už 82 ligových branek
■
■
■
LN Z norského Tromsö jste následně zamířil do Wisly Krakow, kde jste strávil čtyři roky. Proč ta změna?
Většinou jsem všude zůstal do konce smlouvy. Snažil jsem se být věrný a Tromsö bylo neuvěřitelné. Pak jsem ovšem chtěl trošku blíže k domovu, rodině. Wisla měla velký zájem a Krakov považuji za takovou menší Prahu. Je to krásné město, domů to byl kousek. Navíc jsem tam poznal svou snoubenku. Na Polsko ani Krakov nedám dopustit.
LN A pak přišla nabídka z Ameriky. Velká auta, klobouky...
Ve třiceti letech bylo divoké jít na druhou stranu světa. A co se týče těch aut a klobouků, jsou fakt velké... (úsměv) Snažím se tady nasát co nejvíc zážitků, už jsme byli na rodeu, NFL, NBA i NHL. Hlavní je ale pochopitelně fotbal, kvůli němu tady jsem. Zůstávám nohama na zemi.
LN V lize jste se setkal i se Zlatanem Ibrahimovicem. Je vám jeho osobnost blízká?
Také to byl jeden z důvodů, proč jsem zamířil do USA. Chtěl jsem si zahrát proti velkým hráčům. Mým idolem byl vždycky
Wayne Rooney, takže pro mě byla čest ho potkat, alespoň po zápase, protože na hřišti se mi to nepovedlo. Ale zahrát si proti Zlatanovi se také každému nepoštěstí. Měl jsem navíc to štěstí, že dal dva góly, takže měl dobrou náladu a po zápase si se mnou vyměnil dres.
LN Trošku paradoxně jste se dostal do reprezentace až z USA. Nedivil jste se, když přišla pozvánka? Protože na očích jste byl nejvíce přece jen při působení v Krakově.
Jsem možná i rád, že to takhle dopadlo. Dnes alespoň mohu říct mladým fotbalistům, aby se nikdy nevzdávali. Není pravidlo, že když hraješ v Čechách, máš blíž k reprezentaci. Dneska je ta technologie taková, že trenéři a všichni ostatní tě mohou vidět kdekoliv na světě. Byl jsem moc překvapený, když to přišlo. Už tam totiž párkrát byl nějaký náznak, že by to mohlo vyjít, ale nikdy to nedopadlo. Když jsem šel do Ameriky, možná jsem už i trochu přestal věřit. O to to bylo krásnější. Když se člověk dozví, že pojede na sraz reprezentace a bude na sebe moci obléct českého lva, je neuvěřitelný pocit.
LN A hned jste se uvedl brankou proti Anglii…
Na zápas s Anglií nikdy nezapomenu. Bylo to něco neuvěřitelného, ale jak jsem říkal hned po zápase, jedno utkání kariéru nedělá. Super vzpomínka, ale pracovat se musí dál.
LN Je Kobra zkrátka výstřední, něčím speciální?
Ne, Kobra není speciální, Kobra bojuje až do konce. Nikdy se nevzdává, to má hluboko v srdci.
LN Proč ta přezdívka? Chytila se i v Americe?
Přezdívka vznikla v dorostu v Budějovicích. Začalo to jako sranda, takové vtípky. Pak se to nějak chytlo, začalo mi tak říkat víc lidí a všichni se tomu smáli. Pak přišlo pár prvních tetování a David Horejš (dnes trenér Budějovic – pozn. red.) mi řekl: „Hele, Kobra, chtělo by to tetování kobry.“A tak jsem si nechal vytetovat kobru. (směje se) Ale mělo to úspěch všude. Například v Norsku byl pro všechny neuvěřitelný problém říct Zdeněk. Tak byli šťastní, že mi mohli říkat Kobra. Tady v USA je to podobné, dokonce mi tak říkají i trenéři. Jsem za to rád.