V naší armádě se žádná „denacifikace“nekonala
Ad LN 29. 6.: Špion, jemuž se posmívali
Článek pana Tomáše Vlacha o generálovi Radovanu Procházkovi je skvělý a stojí za to zařadit si jeho reálie do paměti. Není totiž jen pouhým svědectvím o poúnorových událostech, je především skvělou a otevřenou informací o procesu „demokratizace“naší armády. Zcela zásadní jsou zde dva postřehy – o provádění atestací po roce 1989 a o tom, jak vojsko v 90. letech těžce vstřebávalo rehabilitované důstojníky, protože duch komunismu byl stále přítomný. Ilustrují racionalitu přerodu Československé lidové armády v dnešní armádu.
Atestace velmi úspěšně včlenily armádní exponenty komunistického režimu do vojenských struktur. Po listopadu ’89 byl prvním ministrem obrany jmenován tehdejší náčelník generálního štábu, kandidát ÚV KSČ generál Vacek. Pod jeho vedením se atestace zrodily a dodnes nesou své plody. Sám termín „atestace“– tedy zhodnocení odborné způsobilosti pro nějakou funkci – je v daném případě velmi zavádějící. Atestováni byli tehdy především profesionální pracovníci politického aparátu od Hlavní politické správy po politruky na nejnižších stupních velení, pracovníci vojenské expozitury státní bezpečnosti, vojenské kontrarozvědky a jim podobní. Atestaci prováděli vojáci, především kolegové atestovaných. Atestace splnila dva úkoly – těm, kdo nechtěli sloužit novému režimu, zajistila započtení let „odpracovaných“ve stranických a estébáckých funkcích do let odpracovaných v „obyčejných“odborných funkcích, a zabezpečila jim tak řádné odchodné a důchody. Druhým a zásadnějším účelem bylo zařadit tyto lidi do běžných odborných funkcí technických, velitelských a dalších a udělat z nich „normální, obyčejné, běžné“vojáky z povolání. Asi si nikdo nepředstavuje, že mávnutím atestačního proutku se tihle lidé změnili z oddaných komunistů ve svobodomyslné demokraty. Jaký dopad na myšlení a morálku ostatních to nutně muselo mít, o tom snad nelze mít sebemenší iluze. A právě snadnost, s jakou tohle proběhlo, a to bez sebemenšího odporu nových politiků, byla zdrojem jak zklamání skutečných odborníků a vojáků, tak ale i opovržení a přezírání.
Druhý postřeh je ještě příznačnější. Musíme si uvědomit, že v 50. letech bylo z armády vyhozeno více než 52 procent vojáků z povolání a v souvislosti se srpnem ’68 bylo vyhozeno asi 12 až 13 tisíc lidí a další tisíce i mimo tyto dvě hlavní vlny. Uvědomme si, že oběťmi justičních vražd v politických procesech bylo přes 30 vojáků, což je absolutně největší profesní skupina. Z toho všeho bylo rehabilitováno (čti: dožilo se) cca 11 až 12 tisíc osob. Vzhledem k věku (ale nejen k tomu) se do služby vrátilo asi 1000 vojáků, kteří nejdéle do čtyř let opět (až na pár jednotlivců) odešli. Nelze se tomu divit, když se vraceli, setkávali se často přesně s těmi kreaturami, které je z armády protiprávně vyházely a teď si dovolovaly určovat, co po návratu mají dělat. Jistě to nebylo až na pár výjimek nic slavného.
Toto jsou postřehy, za nimiž jsou schovány neuvěřitelné příběhy a osudy, které nikoho nezajímají. Důvod je docela prostý. Aktéři na obou stranách ještě žijí a nikdo nemá ani chuť, ani odvahu je pojmenovat. Nekonala se žádná denacifikace. Proto si tak vážím vyjádření pana Vlacha a děkuji mu.
Petr Mrázek, předseda Vojenského spolku rehabilitovaných
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce