Ječmen myší

Rostlina zmíněná v titulku je tráva, která vypadá jako zelené obilí, vlaje ve větru, vlní se poddajností a lehá si pod tíhou deště právě jako obilí. Roste touhle dobou všude, ale ve městě jsme ji nebyli zvyklí vídat. Nevídali jsme vůbec žádné traviny, divoké byliny, bodláčí a drobně kvetoucí rostliny. Zeleň se poslední roky v létě měnila ve žlutavý suchý drn. Zvláště tam, kde pravidelně řádily sekačky.

Přijel chlapík na burácejícím stroji, nasadil si sluchátka, akceleroval rychlost a štrikoval to ohromnou rychlostí po zatravněném políčku mezi asfaltem a vyštěrkovanou cestou. Kam se s mašinou nedostal, tam to nechal koňovi, zato kam se dostal, vymlel to až na drn, včetně vysazených keříků, které ještě nestačily vyrůst tak, aby si jich všiml. Takže marný boj o záchranu čehokoli pokračoval úmorně každý rok. Někdy se pak ještě přišoural jiný chlapík s křovinořezem a ohlodaný trávník kosmeticky dorazil, anebo se už taky ani neobjevil. Což byl nečekaný bonus.

Časy se ale mění. Nevzhledným, vymletým anglickým trávníkům je odzvoněno. Stejně si ten název ani nezasloužily. Městské části, například v Praze 6, vyhlásily už vloni stav klimatické nouze a začaly se starat jinak. Nechávají trávu růst, jak se jí chce, a ještě jí v tom pomáhají. Vysazují „louky“a dovolí zeleni dorůst do její přirozené výšky. Ta pak za odměnu drží vláhu, což ocení především kolem vysazené stromy. Půda jim tak rychle nevysychá a šance dožít se dalšího léta se násobně zvyšuje. Je to krásné a je to správné. Konečně. Louky ve městě nic nenahradí. A přitahují lecjaké blanokřídlé, všimli jste si?