Fotbal NDR svobodu nepřežil
Včera to bylo přesně třicet let od okamžiku, kdy Německo vyhrálo v Itálii mistrovství světa ve fotbale. I když šlo přísně vzato o triumf západoněmeckého týmu, byla i na německém východě tehdy euforie obrovská. Aby ne. Do formálního sjednocení západní a východní části země zbývalo už jen pár měsíců. Na území někdejší komunistické Německé demokratické republiky se navíc od července 1990 už pár dní platilo tvrdou západoněmeckou markou, takže cesta ke šťastným zítřkům se zdála být nezvratná. Ani ve fotbale se pro sebevědomá slova nechodilo příliš daleko. I takový Franz Beckenbauer, trenér čerstvých mistrů světa, se v euforii z triumfu nechal slyšet, že to „ještě není všechno, počkejte, až za nás začnou hrát východoněmečtí hráči“, aby pak na tiskové konferenci v útrobách olympijského stadionů v Římě dodal: „Pro zbytek světa mě to mrzí, ale v příštích letech budeme neporazitelní,“soudil Beckenbauer.
Zdálo se to být jasné. K mistrům světa, jako byli Jürgen Klinsmann, Lothar Matthäus nebo Rudi Völler, se měli zanedlouho připojit i východoněmečtí kanonýři Andreas Thom, Ulf Kirsten, Thomas Doll nebo Matthias Sammer, kteří často ještě v přelomovém roce 1990 odešli od svých dosavadních, východoněmeckých chlebodárců a začali hrát v západoněmecké bundeslize. Všechno ale dopadlo jinak a Beckenbauerova předpověď se nenaplnila. Německý národní tým, posílený o hráče z bývalé NDR, prohrál v roce 1992 ve finále mistrovství Evropy ve Švédsku senzačně s Dány, kteří do turnaje naskočili až jako náhradníci za vyloučené Jugoslávce. O dva roky později, při světovém šampionátu ve Spojených státech, vypadli obhajující Němci již ve čtvrtfinále.
Daleko dramatičtější dopad ale mělo sjednocení na východoněmecké fotbalové kluby. Už je neplatila armáda, policie ani státní firmy. Do té doby existující centra vrcholového sportu byla zdiskreditována odkrýváním státem řízeného dopingového systému a fízlování komunistickou státní bezpečností (Stasi). Zavedení hráči nebyli zvyklí na svobodný svět, dotěrnost bulvárních médií ani na to, že je možné říct trenérům svůj názor, aniž by za to skončili v kriminále či minimálně v nějakém D-týmu. Kluby ze západu přetáhly v prvních letech od sjednocení asi na stovku potenciálních talentů, často ani ne 15letých. Prorazit z nich dokázal málokdo a k výjimkám patří snad jen Toni Kroos původem z Greifswaldu, který dnes hraje za Real Madrid.
Bezprostředně po sjednocení začaly hrát v bundeslize dva východoněmecké kluby – Dynamo Drážďany a Hansa Rostock. Oba časem sestoupily a začaly se propadat stále níž. I kvůli tomu, že jejich sportovní neúspěchy šly často ruku v ruce se špatnými manažerskými rozhodnutími. Byly roky, kdy v první bundeslize zástupce východu úplně chyběl. Dnes tam hrají znovu dva týmy, ambiciózní milionový RB Lipsko a „srdcařský“Union Berlín. Takže aspoň navenek se východoněmecký fotbal ocitl znovu tam, kde byl před třiceti lety.
Zavedení hráči nebyli zvyklí na svobodný svět, dotěrnost bulvárních médií ani na to, že je možné říct trenérům svůj názor, aniž by za to skončili v kriminále či minimálně v nějakém D-týmu