Antropologické typy
Slunce je toho příčina, že je má tvář opálena, zpívá „černej vzadu“čili král Baltazar – nebo přesněji řečeno jeho představitel – ve známé koledě, na což mu jeho dva kolegové odpovídají, že kdyby na slunce nechodil, nebyl by se byl opálil. Ovšem i anonymní autor této koledy jistě tušil, že barva pleti má poněkud hlubší příčiny, byť o genetice valné ponětí asi neměl. Lidé se zkrátka dělí na „antropologické typy“, což byl termín, který po druhé světové válce nahradil zprofanované slovo „rasa“. Těch náhrad ostatně bylo a je víc – a alternativně k nim je tu i varianta zařadit takovéto „biologické“dělení lidských jedinců na seznam záležitostí, o nichž se nemluví. Leč jako ve všech ostatních případech ani přejmenování, ani tabuové mlčení nemají sílu sprovodit ze světa realitu: genetická výbava různých lidí zůstane i přesto různá. Z takové různosti pak vyplývá nejen rozdílnost barvy pleti či vlasů, tělesných proporcí, náchylnosti k chorobám, sešikmenosti očí a ještě lecčehos dalšího, ale i rozdílnost temperamentů, dovedností a schopností.
A i když se primárně týkají jednotlivců, lze tyto rozdíly do jisté míry zobecňovat i na populace, kde ovšem obraz netriviálně komplikují úroveň civilizace a vzdělání, zvyky, náboženství a kultura obecně. Ale přece jen má asi genetika přinejmenším jistý vliv na schopnost přežít za polárním kruhem či naopak v Kalahari anebo – blíže naší životní zkušenosti – třeba na to, že zejména v běžeckých disciplínách se olympijští vítězové rekrutují převážně ze sportovců černé barvy pleti. A možná i na to, že se černopleťový antropologický typ naopak neprosadil v klasické hudbě, ať už v oblasti autorské či interpretační. Což bych měl asi trochu rozvést: zatímco za tvrzením o medailích si jako gaučový sportovec docela stojím, na to druhé bych rozhodně za sebe nepřísahal, spíše bych dal na to, že jde o záležitost odlišného kulturního pozadí. Ovšem od představitelů hnutí Black lives matter jsme se teď dozvěděli, že vážná hudba je privilegiem bílého muže, jinými slovy že schopnost ji vnímat či naopak nevnímat je záležitost hlubší než pouhá kulturní odlišnost.
Což vyvolává vlastně docela zajímavé otázky. Zaprvé tu, kdo se takovým tvrzením o neschopnosti vnímat klasickou hudbu projevuje jako (protičernošský) rasista a jak to jde dohromady s cíli hnutí: člověk by skoro řekl, že to, co je tam doopravdy patrné, je neschopnost některých jednotlivců uvažovat o důsledcích vlastních výroků. S čímž je spjata další otázka: totiž jestli je to pravda – a kdyby přece jenom byla, jestli jsou pouliční protesty tím správným řešením problému. Jestli by se situace nedala řešit spíše odhodláním se v hudbě (a jistě i jinak, což by vyřešilo zase jiné problémy) vzdělávat a kultivovat. To by ovšem vyžadovalo změnu mentality – přesun důrazu z nárokovosti na vlastní píli a přičinění. To je ovšem, chápu, těžká věc…
KAREL OLIVA