Příkladů máme mnoho
Na místo nového ředitele Národní galerie Praha se hlásí také kolektiv deseti žen
Vkoncepci žen kandidujících na místo ředitele Národní galerie Praha rezonuje jedno slovo – péče. Věnovat se chtějí především zaměstnancům galerie, inkluzi, chybějícím tématům a pozicím ve sbírkách i výstavní činnosti. Chtějí zavést kodex proti praní špinavých peněz přes finanční podporu umění a v neposlední řadě zmírnit uhlíkovou stopu galerie vlastní ekologickou ombudsmankou. Bližší plány představují Anna Remešová s Vjerou Borozan.
LN Proč jste se rozhodly do konkurzu přihlásit?
Anna Remešová: Jsme kolektiv složený z teoretiček umění, kurátorek, kritiček, kulturních producentek a umělkyň. Působíme na různých školách a v různých institucích, zároveň dlouhodobě sledujeme fungování Národní galerie Praha. Mnohokrát jsme na různé problémy spojené s touto institucí reagovaly v kritických textech, proto jsme se rozhodly, že zkusíme přejít z teorie do praxe. Setkaly jsme se díky iniciativě Feministické umělecké instituce, ke které jsme sepsaly kodex, jejž bychom teď chtěly aplikovat i v Národní galerii.
Vjera Borozan: Ráda bych ještě dodala, že některé z nás mají zkušenosti přímo z Národní galerie, kde dříve buď působily, nebo s ní spolupracovaly.
LN Co především byste chtěly v galerii změnit?
A. R.: Když se opět odkážu na kodex Feministické umělecké instituce, ve svém prvním období bychom se chtěly věnovat především zaměstnancům galerie. Zlepšit jejich pracovní podmínky a zároveň napravit vztahy a komunikaci jak uvnitř galerie, tak mezi institucí, uměleckou scénou a publikem. V. B.: Tam je co dohánět.
A. R.: K tomu se váže i otázka inkluze, která je pro feminismus velmi důležitá. Ve Schwarzenberském paláci a v klášteře sv. Anežky České sice existují hmatové expozice, ale myslíme si, že to nestačí. O inkluzi je potřeba uvažovat v rámci celé instituce komplexně, aby byly programy a sbírky přístupné i pro lidi, kteří se do galerie nedostanou kvůli nejrůznějším překážkám. Ať už se jedná o překážky sociální, třídní, finanční, nebo zdravotní. Inkluze se týká také sbírek a výstav – jde o zařazení dosud chybějících autorek a autorů, kontextů, témat a o kritické přezkoumání současného stavu.
LN V jakém stavu podle vás galerie nyní je?
A. R.: Dobře v ní funguje například edukativní oddělení, ale v práci se sbírkami, výstavním programem nebo ve výzkumu zde chybí dlouhodobá vize i větší provázanost všech těchto sekcí. Kromě toho si myslím, že tu jsou narušené vztahy mezi galerií a uměleckou scénou. Řada lidí má se spoluprací s Národní galerií špatné zkušenosti. Proto se chceme také zaměřit na etiku a transparentnost při obsazování vedoucích pozic, třeba ředitelek a ředitelů sbírek. Aby nedocházelo k tomu, že se generální ředitel rozhodne a jmenuje někoho podle sebe, navzdory doporučení odborné komise. To pak vytváří nedůvěru k celé instituci.
LN Co by tedy byly vaše první kroky?
V. B.: Nejdřív je potřeba zjistit, v jaké kondici celá Národní galerie je, a to tím, že se o ní pobavíte se všemi zaměstnanci. Zkrátka zjistíte, jaké jsou uvnitř vztahy, kde jsou problémy a neuralgické body, co nefunguje nebo kde jsou zpřetrhané vazby. Protože z vlastní zkušenosti víme, že Národní galerie nefunguje tak, jak by měla.
Střídají se v ní lidé a vize, ale že by o nich někdo mluvil se zaměstnanci a pokusil se zjistit jejich problémy? Proto chceme s každým ze zaměstnanců a zaměstnankyň jednotlivě promluvit a znát jejich názor na fungování instituce.
A. R.: Je třeba zmínit i pozitivní věci, na které chceme navázat. Ceníme si například toho, že vzniklo oddělení pohyblivého obrazu, Moving Image Department, což je jedna z věcí, které nás zajímají. Ve své koncepci píšeme, že je třeba pohyblivý obraz začít systematicky sbírat. Díky kvalitnějšímu programu začalo také do galerie chodit více lidí a zlepšila se návštěvnost. A když o ní mluvíme – nezajímají nás jenom čísla, ale hlavně rozvrstvení návštěvníků. Takže jedním z projektů by mohl být průzkum, kdo do galerie přístup má a kdo naopak ne a z jakých důvodů.
LN Ve své koncepci píšete, že byste chtěly po ministerstvu kultury navýšit rozpočet. Jak vysoký by podle vás měl být, aby mohla galerie dobře fungovat?
V. B.: To jde v tuhle chvíli těžko odhadnout. Z dostupných zdrojů jsme si prostudovaly výroční zprávy, náklady galerie i celkové hospodaření. V tuto chvíli nevíme přesně, jak vysoký by měl být optimální rozpočet. Je potřeba se pořádně podívat do účetnictví a zjistit, jakým způsobem galerie fungovala v posledních letech. Protože i když se podíváte do hospodaření, neuvidíte v něm všechna čísla, co se detailních proporcí rozpočtu týče.
A. R.: Zároveň bychom chtěly otevřít diskusi o jeho podobě. Jestli investovat velké peníze do blockbusterových výstav zahraničních hvězd, nebo tyto částky nerozdělovat rovněji na honoráře všech umělců, kteří s galerií spolupracují, a začít vyjednávat o výši platů zaměstnanců.
LN Chcete vypracovat kodex kritérií, na jejichž základě bude moci Národní galerie přijmout nebo odmítnout finanční dar, aby se vyhnula tzv. artwashingu.
A. R.: V rámci aktivit Feministické umělecké instituce vznikla také iniciativa Umění pro klima, ve které se sdružuje řada umělkyň, kurátorek, teoretiček a kritiček umění. Ty zpracovaly manuál pro umělecké a kulturní instituce v době klimatických změn. V něm je přesně zformulováno, že u každé spolupráce nebo finančního daru se bude prodiskutovávat, odkud peníze pocházejí. Deklarujeme, že nepřijímáme peníze například od firem z fosilního nebo zbrojařského průmyslu. To samé by mělo platit i pro Národní galerii.
LN Jako další bod koncepce uvádíte ozřejmit původ některých sbírek Národní galerie, zejména těch asijských a afrických. Proč je to potřeba?
V. B.: Nezajímá nás jenom původ uměleckých předmětů a úvahy o jejich eventuálním navrácení, což je v současnosti téma bývalých koloniálních mocností, ale především jednotlivé kontexty. Tedy to, jak a proč se tyto předměty dostaly tam, kde jsou teď, a co to znamená. Když tu máme sbírku asijského a afrického umění, mají podobnou sbírku českého umění v Asii a Africe? Proč v tomto směru neexistovala reciprocita? Vypovídá to o typu vazeb, které vycházejí z kolonialismu, i když jsme žádný stát nemuseli přímo kolonizovat. Je to velké téma, ke kterému se i tady v České republice můžeme postavit zajímavě a napojit na něj edukativní programy a důsledně řešit původ i kontext uměleckých předmětů.
LN Pozornost chcete také věnovat marginalizovaným médiím, jako je performance, pohyblivý obraz nebo experimentální formy umění. Máte pocit, že se jim Národní galerie v současnosti tolik nevěnuje?
V. B.: Jako příklad pozitivní praxe jsme už zmiňovaly Moving Image Department, který hezky fungoval několik let. Ale bohužel se k němu už neváže žádná akviziční politika nebo třeba představení českého pohyblivého obrazu v zahraničí. Národní galerie nemá ani žádnou sbírku, což je škoda. Je to umělecký obor, který se dynamicky rozvíjí, hodně se distribuuje, reprodukuje, je to zkrátka velice živá oblast. Kromě akviziční politiky by mohla lépe fungovat podpora současných tvůrců a jejich prezentace v galerii. Mohli bychom pořádat společné programy s Národním filmovým archivem, který nedávno převzal archiv Vědecko-výzkumného pracoviště AVU, což bylo jediné místo, kde se video sbíralo.
LN Když jsem si procházel kodex Feministické umělecké instituce, narazil jsem v něm na padesátiprocentní kvóty mužů a žen jak mezi zaměstnanci, tak mezi vystavujícími umělci. Chtěly byste něco takového zavést i v Národní galerii?
V. B.: Co se týče programu, považujeme za důležité v rámci celoroční činnosti kvóty dodržet. U historických sbírek je to mnohem složitější, ale i tady je třeba téma reflektovat.
A. R.: Kodex se netýká jen přijímání nových zaměstnanců, ale také složení různých komisí a vědeckých rad.
LN Například v Garanční radě Národní galerie je deset mužů na jednu ženu.
A. R.: Přesně tak, to je jedno z míst, kde by se kvóty měly uplatnit. Když se navíc podíváte na hierarchicky a mocensky důležité pozice, většinou v nich převažují muži. Ani ve výběrové komisi na nového ředitele galerie to není padesát na padesát. Nejde nám o žádnou šikanu nebo represi, ale o rovnost mezi pohlavími a inkluzi dalších dosud opomíjených skupin a o to, zviditelnit tuto otázku.
LN V Národní galerii plánujete také postavit vlastní solární elektrárnu a zavést ekologicky úsporné instalace výstav. Promítlo by se zelené smýšlení i do dalších aspektů vedení galerie?
A. R.: Vycházíme z vlastních zkušeností, výstav, publikací a dalších aktivit. Například Společnost Jindřicha Chalupeckého se pokusila loňskou výstavu svých finalistů navrhnout tak, aby měla co nejmenší uhlíkovou stopu. V tom si myslím, že Národní galerie může aspirovat i na zajímavou edukaci. Důležitý je také fakt, že když investujete do technologických změn, úprav jednotlivých budov i chování zaměstnanců, tyto investice se vám v průběhu času vrátí. Trvá to možná deset patnáct let, ale vrátí se.
V. B.: Dobrým příkladem může být Národní divadlo, které v tomto směru udělalo velký pokrok. Skoro deset let má na střeše vlastní solární panely, k tomu zaměstnává svého energetika. Další dobrý příklad je také Freie Universität v Berlíně, která se momentálně zabývá ekologickými investicemi a přestavbou celého univerzitního kampusu.
LN A navrhovaná funkce ekologické ombudsmanky?
V. B.: Šlo by o novou, speciální pozici uvnitř instituce. Nejednalo by se však o plat navíc, Národní galerii by se skutečně finančně vyplatila.
Důvod, proč se hlásíme v kolektivu deseti žen, je narušit pyramidální hierarchickou strukturu a vytvořit systém kolektivního vedení
LN Pokud byste konkurz vyhrály, jak byste prakticky fungovaly? Střídaly byste se ve funkci třeba po týdnu?
V. B.: To je otázka, kterou momentálně intenzivně řešíme, protože nás zajímají různé systémy kolektivního vedení nejen na poli umění. Příkladů je mnoho – od přehlídky Documenta přes kolektiv WHW, který vede vídeňskou Kunsthalle. Výjimečné to může být v případě Národní galerie, která má svůj statut a z něj vyplývající právní otázky. Tohle je něco, co bychom musely prodiskutovat s ministerstvem. Nakolik by bylo ochotno vyjít vstříc této představě.
A. R.: Důvod, proč se hlásíme v kolektivu deseti žen, je narušit pyramidální hierarchickou strukturu a vytvořit systém kolektivního vedení. Inspirovaly jsme se modely nehierarchického fungování, které aplikujeme ve svých institucích. Je asi zřejmé, že nemůžete všechna rozhodování provádět kolektivně a konsenzuálně, ale můžete mít jasně dané funkce, které rotují a o nichž budete uvnitř instituce diskutovat. Snažíme se vyvarovat modelu s jednou pozicí, která v sobě sdružuje veškerou moc a informace.
V. B.: Když se podíváte na současnou organizační strukturu Národní galerie, jde o pavouka, na jehož vrcholu je jeden člověk a pod něj pak pyramidálně spadají všichni ostatní. Nevidíme tu žádná horizontální propojení. Proto jsme přemýšlely, jak jednotlivá oddělení propojit a jaké pro to vytvořit pracovní skupiny, aby se zasíťovaly mezi sebou i s námi.