Čekáme na epidemii horšího viru
Špičkové armádní centrum v Těchoníně se do boje s covidem přímo nezapojilo. Jeho experti ale učili, jak se před ním chránit
Biohazard – Nebezpečí infekce – Zákaz vstupu do laboratoře – Testování eboly a tuberkulózy – Dezinfekční sprcha. Míjíme jednu výstražnou ceduli za druhou, zatímco procházíme chodbami vzduchotěsné armádní nemocnice Těchonín uprostřed Orlických hor. Byť má to nejmodernější specializované vybavení a je kdykoliv připravená na příjezd pacientů, žádný takový případ ještě nenastal. V covidové krizi ale těchonínští experti využili své know-how a v boji s virem proškolili stovky zdravotníků napříč republikou.
Když přišla epidemie, čekali na příkaz hlavní hygieničky k aktivování nemocnice. Hodina H pro Centrum biologické ochrany ale nenastala: čekají tu totiž na mnohem nebezpečnější a nakažlivější viry. „Je to jako jít s tankem na komára,“přibližuje ředitel armádní nemocnice Michal Kroča, zatímco procházíme kolem zavěšených ochranných skafandrů a vcházíme do prostoru dekontaminační sprchy.
Pro mnohé pracovníky Těchonína byly poslední měsíce zadostiučiněním. Ještě před pár lety se nad místem vznášela sekyra a spekulovalo se, zda má vůbec smysl nemocnici, jejíž provoz stojí stát každoročně minimálně 126 milionů korun, udržovat v provozu. Je jakýmsi mementem exministra obrany Jaroslava Tvrdíka, avšak díky svému zaměření a vybavení je jedinečná v Česku i v rámci NATO. Jenže to, na co se zdejší armádní personál roky „naprázdno“připravuje, při epidemii našlo své uplatnění.
„Spousta lidí mi říkala: No jo, ty pracuješ v Těchoníně, to jsou miliardy vyhozené z okna... A podobné řeči. Najednou tito lidé zjistili, že jen nesosáme, ale že jim opravdu umíme něco efektivně dát. Začali přehodnocovat svůj náhled. To pro mě bylo důležité,“vypráví armádní zdravotní sestra Regina Kouřilová, která dlouhodobě působí na stáži v Jesenické nemocnici. Sama jen v ní proškolila 250 zdravotníků v tom, jak se chránit před covidem. „Troufám si říct, že se dnes v Jesenické nemocnici nesetkám s člověkem, který by řekl, že je Těchonín zbytečný. Mělo to smysl,“dodává.
Co za komunismu bývalo uprostřed lesů schovávanou laboratoří na výzkum a ochranu před biologickými zbraněmi, je dnes speciální infekční nemocnicí armády pro práci s vysoce nakažlivými viry. Vojenští zdravotníci tu pravidelně procházejí cvičením a připravují se na příjem, izolaci a léčbu pacientů s nebezpečnou nákazou za extrémně přísných podmínek.
V celotělových ochranných „skafandrech“, přetlakových oblecích i dýchacích maskách a gumácích jsou jako doma. K dispozici mají unikátní vybavení, jako je třeba speciálně upravený box na převoz infikovaného pacienta. Z nemocnice navíc žádná potenciálně nebezpečná látka nesmí odejít ani vzduchem, proto je celé zařízení odlité z jednoho kusu betonu, má trojvrstvá okna a v každé místnosti je podtlak. Vše, co odchází, se musí dekontaminovat, případně zlikvidovat ve spalovně.
Ebola, tyfus, pravé neštovice Když přišla pandemie i do Česka, málokdo na ni byl připraven. Nemocnice Těchonín ano, protože právě na takovou chvíli čekala. Přesto tu nakonec neležel ani jeden nakažený koronavirem. Jen vojáci, kteří se vrátili například z mise v Afghánistánu, tu trávili povinnou karanténu.
U nich se ale běžně počítá s tím, že mohou být napadeni biologickou či chemickou zbraní. Navíc hrozba jakékoliv virové nákazy číhá podle ředitele Centra biologické ochrany Kroči za rohem vždy. „Existujeme pro vysoce nakažlivé viry, které jsou přenosné z člověka na člověka a u kterých je úmrtnost třeba i 50 či 80 procent. Jsme určeni pro situace, kdy to v běžném zdravotnickém zařízení řešit nejde. Covid ale jsou civilní nemocnice schopny zvládat. Tady by vyšla léčba daleko dráž,“vysvětlil.
Otevřená tuberkulóza (vážné plicní onemocnění – pozn. red.), ebola, tyfus, pravé neštovice či některé formy moru. S tím vším jsou tu zvyklí pracovat a na manipulaci s nebezpečně nakaženým pacientem jsou cvičeni. Kdyby přišel příkaz zahájit provoz, jsou schopni mít do 12 hodin připravena dvě lůžka na oddělení intenzivní péče a šest standardních; do dalších několika hodin pak všech 28.
Jako jediná laboratoř v Česku pak dokážou otestovat a ověřit, zda krevní plazma, kterou jim přeposílá Vojenská nemocnice v Praze a již nadále využívá k léčbě koronaviru, obsahuje účinné protilátky, a ne třeba živý virus.
Pro nedávnou epidemiologickou krizi, kterou Česko procházelo, ale byl personál z Těchonína důležitý právě díky tomu, co umí.
„Pro nás bylo smysluplnější poskytnout a využít naše lidi, kteří působí v jiných zdravotnických zařízeních a mají potřebné zkušenosti, aby je předávali dál. Aby v nemocnicích uměli reagovat správně a omezila se nakaženost u zdravotnického personálu i další šíření. Stahovat sem dvacet pacientů, když jich jsou v republice dva tisíce, je nesmysl,“doplnil Kroča.
Vypracovávali metodiky na použití ochranných pomůcek a jejich zaměstnanci vycvičení v Těchoníně byli začleněni do covidových týmů v nemocnicích či domovech pro seniory po celé republice. Školili také mobilní odběrové týmy. „V tom jsme se uplatnili nejvíc. Problém zpočátku nebyl ani tak to, že by ochranných pomůcek bylo málo, protože se dalo použít v podstatě cokoliv, ale to, že zdravotníci je neuměli správně používat. Nebyli na to školeni a práce byla nedobře zorganizována, což ale není jejich chyba,“míní ředitel centra Kroča. Jeho podřízení proto radili, jak dekontaminovat operační sál či za jak dlouho přistoupit k další operaci.
Nejsme zbyteční
Kouřilová, která je za normálních okolností k nerozeznání od jiných zdravotních sester, v nemocnici i dalších ústavech během největší covidové krize proškolila celkem na tři sta padesát lidí v tom, jak správně ochranné pomůcky používat.
„Ze začátku se mě na pracovišti, kde jsem na stáži, ptali pořád dokola: Kdy už vás otevřou? Postupně, jak jsem u nich začala fungovat a zavádět i korigovat některé věci, se ozývalo: Panebože, ať vás neaktivují, protože vy nám odejdete a my nebudeme vědět, co máme dělat,“vypráví.
V Jesenické nemocnici pomáhala zřídit covidové oddělení, na které tam nebyli připravení ani zvyklí.
„Pro mě je denní rutinou vědět, kde je čistá a kde špinavá zóna, co si ve které můžu dovolit. Proto jsem uměla říct: Toto nedělejte, toto je špatně, takto byste se mohli nakazit.“
Otázkou praxe a drilu je i zdánlivá banalita jako správné obléknutí dvou vrstev ochranných rukavic. Alfou a omegou veškeré manipulace s ochrannými pomůckami a obleky je nicméně jejich svlékání. „Když člověk odchází z infekční části, je kontaminovaný – a svlékání je nejrizikovější moment. Hrozí, že si něco strčí do oka, do koutku nebo něco vdechne. To byl největší problém. Zdravotníci si také zvykali na to, že jako první musejí chránit sebe,“popsala Kouřilová.
Kdyby měla nastat druhá vlna nákazy, vše už by podle ní šlo snáz. „Nejdůležitější je vnést klid do ošetřujícího personálu. Na počátku hysterie na oddělení nikdo nechtěl pracovat, báli se. Bod zlomu nastal, když jsem si já sama oblek navlékla a fungovala mezi pacienty s personálem,“uvedla s tím, že ne vždy byla komunikace jednoduchá.
Pomáhala třeba i v léčebném ústavu Paseka, který pro ni představoval větší výzvu, protože ji tu lidé neznali. „Z pozice zdravotní sestry jsem musela říkat lékařům, co mají dělat. Bylo to složitější, ale nakonec se vše podařilo i tam,“uzavírá Regina Kouřilová, která za nasazení v boji proti koronaviru získala ocenění Laudi Memorabilis.
Existujeme pro vysoce nakažlivé viry, u kterých je úmrtnost třeba i 50 či 80 procent.
Michal Kroča ředitel centra Těchonín