NHS čeká nejistá budoucnost
Z původně levicového projektu britského zdravotnictví je národní chlouba, za niž se během pandemie nejvíc bije úřadující konzervativní vláda premiéra Borise Johnsona.
Spojené království je pravděpodobně jedinou zemí na světě, která pravidelně slaví narozeniny svého zdravotního systému. Ty letošní pak byly obzvlášť významné. V neděli 5. července Národní zdravotní služba (NHS) dosáhla 72 let, což bylo zároveň vnímáno jako tečka za úspěšně zvládnutou koronavirovou krizí. Zatímco v Praze lidé zpívali na Karlově mostě, v Londýně vyšli do ulic a tleskali svému zdravotnictví. Záhony před Buckinghamským palácem byly vyzdobeny nápisem „Národní zdravotní služba“a nad Londýnem proletěl spitfire s nápisem „Děkuji ti, NHS“na křídlech.
Tento bezmála náboženský status, kterého se NHS dostalo během přestálé pandemie, se nezrodil zničehonic. V britském povědomí žije tamní zdravotnictví jako jedinečný systém, jenž ve světě nemá obdoby. Ve světle mezinárodního srovnání je to ale mnohem komplikovanější. Výsledky, kterých NHS dosahuje, jsou zhruba srovnatelné s českým zdravotnictvím, ovšem s tím rozdílem, že Česká republika za ně ročně utratí 326 miliard korun (7,1 procenta HDP), zatímco Spojené království 3,9 bilionu korun (9,8 procenta HDP). V přepočtu na jednoho daňového poplatníka jsou české výdaje oproti těm britským zhruba dvoutřetinové.
NHS byla spuštěna roku 1948 labouristickou vládou Clementa Attleeho. Jako první zdravotní systém na světě poskytla zdravotní péči zdarma všem občanům bez ohledu na to, zda jsou pojištěni, či nikoli. Je totiž hrazena přímo ze státního rozpočtu. Oproti decentralizovanému českému systému, ve kterém nemocnice provozují ministerstvo zdravotnictví, kraje či obce, a musí navíc tržně soupeřit se soukromými poskytovateli, tvoří NHS jeden administrativní celek. Výhodou je jednotný přístup a pokrytí, nevýhodou opulentní byrokratizace. V současnosti má Národní zdravotní služba 1,7 milionu zaměstnanců, a je tak pátým největším zaměstnavatelem na světě. Před ní jsou pouze americká a čínská armáda, americký diskontní řetězec Walmart a síť rychlého občerstvení McDonald’s.
Úvahy o nutné reorganizaci, popřípadě částečné privatizaci NHS se vedou po dekády. Politická citlivost tohoto tématu však jakýmkoli zásadním reformám zabránila. NHS, jež se v průzkumech veřejného mínění pravidelně umisťuje na první příčce coby největší úspěch, kterého Velká Británie kdy dosáhla, je prostě nedotknutelná. To si nakonec uvědomili i britští konzervativci. Při vědomí, že nemá smysl bojovat s větrnými mlýny, obrátili taktiku a z původně labouristického projektu si poněkud úskočně udělali svou vlajkovou loď. Od té doby se v každých volbách labouristická a konzervativní kampaň předhánějí, kdo NHS „nabídne víc“. V říjnu 2019 tak konzervativní premiér Boris Johnson například velkomyslně slíbil „40 nových nemocnic a 50 tisíc sestřiček“. To, že je realizace takového plánu přinejmenším krajně optimistická, a to i bez pandemie koronaviru, nehrálo roli. NHS prostě z žádné politické bitvy nesmí odejít s prázdnou.
Američtí investoři si už brousí zuby
Jsou tu však ještě Američané, kteří k NHS žádné sentimenty rozhodně necítí. Opakovaně signalizovali, že přístup na britský zdravotní trh je jejich podmínkou k uzavření jakékoli bilaterální obchodní dohody. A tu Britové chtějí víc než cokoli jiného. Má být přece jedním z pilířů pobrexitové Británie, jež se chce profilovat jako globální ekonomika. Američanům už Britové ustoupili v případě sítě 5G budované čínskou společností Huawei – podle agentury Reuters se Johnson chystá jí zakázat účast na výstavbě sítě. Proč by tedy Britové nemohli ustoupit znovu?
Další otázkou je budoucnost zdravotní péče pro občany EU, kterých ve Spojeném království žijí přes tři miliony. Po roce 2004 se NHS otevřela všem unijním občanům, bez ohledu na to, zda ve Spojeném království bydleli, pracovali, nebo byli třeba jenom na výletě. Obraz „evropských migrantských matek“, které na ostrovy přiletí porodit a poté zase odcestují, byl například jedním ze silných motivů kampaně Vote Leave na podporu vystoupení země z EU. Od října 2017 tak jakýkoli občan EU musí v nemocnicích NHS vedle evropské kartičky zdravotního pojištění také doložit, že ve Spojeném království bydlí většinu roku. Po 31. prosinci 2020 už nebude stačit ani to a NHS bude přístupná jen a pouze Evropanům se statusem „britského usedlíka“.
A konečně je tu otázka ze všech nejožehavější. Zatím se o tom příliš nemluví a možná ani nebude, ale výkony NHS mohou být spoluodpovědné za to, že Spojené království z pandemie koronaviru vychází jako jedna z nejhůře postižených zemí na světě. Značný podíl za katastrofický výsledek (třetí největší úmrtnost na světě) lze přičíst politické reprezentaci. Začátky reakce na koronavirus byly chaotické, rozporuplné a plné zvratů. Čtrnáctiprocentní úmrtnost identifikovaných případů je však statistika, která je na všeobecně oslavovaný národní poklad přece jenom poněkud pochmurná.
ŠTĚPÁN HOBZA dopisovatel LN ve Spojeném království