Neoriginální otcovrah se svým činem příliš otálí
Pražské Divadlo X10 uvedlo po nuceném odložení premiéru své autorské variace na text německého expresionisty Arnolta Bronnena Otcovrah v režii a úpravě kmenového režiséra Ondřeje Štefaňáka.
Jevištní obraz o hledání smyslu tradiční rodiny označují tvůrci jako narcistní alegorii s prvky absurdní grotesky. A právě v naplnění žánru se ukáže problém. Rodinu v tomto případě tvoří despotický otec a jemu dlouho podléhající manželka a tři děti, čtvrtý potomek – nejstarší syn – je na frontě. Divák brzy vytuší, že otcovrahem bude druhý syn Walter nucený ke klasickému studiu a toužící navzdory otci navštěvovat zemědělskou školu a „splynout s přírodou“.
Ke grotesknu a absurditě odkazuje kostýmní stylizace výtvarnice a scénografky Jany Hauskrechtové. Matka v podání Lucie Roznětínské je ověšena velkou zadnicí „cudné měštky“, jak by ji nazval Vančura, otec a synové obdařeni stejnou árijsky blonďatou kšticí a unylým svetříkem. Na první pohled spořádaná rodina, jejíž zdánlivý a dočasný poklid narušuje kromě hádek svými „vpády“dekadentní kamarád titulního hrdiny Edmund. Ten, vizuálně pojatý jako subtilní transvestita na jehlách, Waltera svádí nejen k návštěvám podniků se zhýralou společností, ale na jevišti i k projevům homosexuální náklonnosti. Zda jde o symboliku, není příliš jasné.
Dojde i na Stánky
Pokud jde o herectví, právě představitel Edmunda Václav Marhold svým výkonem do žánru absurdní grotesky nejlépe zapadá, jeho projev je stylizovaný, pohybem i mluvou si hraje s možností nadsázky a už svou existencí na jevišti baví. To se daří také Lucii Roznětínské, která je chvíli ušlápnutou puťkou, jindy ráznou obhájkyní otcovy tyranie a v závěru i svůdnou a živočišnou dračicí. Oba zmínění herci jsou navíc po technické stránce nad svými kolegy. Vojtěch Hrabák v roli Waltera prokazuje hudební nadání a slušný zpěv (součástí inscenace je několik songů, jejichž výběr zřejmě potřebuje režijní vysvětlivky – najdou se tu například nedvědovské Stánky), v konfliktech s otcem ale není příliš přesvědčivý, dokonce místy vyznívá jeho projev falešně. Stejně tak je tomu u jinak charismatického herce Jana Jankovského, jehož Otec pouští na svou rodinu hrůzu poněkud monotónně a očekávaně.
Největším problémem je ale celková herecká koncepce Otcovraha, jako by herci nebyli vedeni k jednotnému stylu. Chvíli jako bychom skutečně sledovali absurdní drama, v jiných situacích se setkáváme s psychologickým hraním, jindy postava mladého kluka reaguje naprosto civilně (drzý dotaz „Jak jako?!?“), to vše korunováno zcizujícími efekty, například v situaci, kdy je ze školní látky přísným otcem zkoušen kolega v hledišti. Přestože je zhruba od poloviny představení jasné, že nejspíš čekáme na vzpouru a otcovraždu, ten moment se zdá nekonečně odkládaný. Režijní nápady jakoby odkoukané na přelomu milénia v Pařízkově a Jařabově Komedii – matlání barvy po těle nebo nahý herec, který nečekaně vyrazí do hlediště – tempu a spádu příliš nepomáhají. O šokování publika už vůbec nemůže být řeč.
Režijnímu záměru problematizovat jednostranný pohled na oběť a viníka i pokusu vidět humor v nejvážnějších tématech, předvést absurditu rodinných konfliktů, lze rozumět. Nic z toho ale na diváka téměř nedoléhá.
Arnolt Bronnen: Otcovrah
Překlad: Jaroslav Achab Haidler Úprava, scéna a režie: Ondřej Štefaňák Dramaturgie: Barbora Hančilová Scéna a kostýmy: Jana Hauskrechtová Hudba: Kryštof Blabla Divadlo X10, premiéra 9. 6.