Už jen partneři, nikoli bratři V
Lukašenko staví běloruské voliče před falešnou volbu: buď já, nebo ruská invaze
e vztazích mezi vlastně svazovými metropolemi Minskem a Moskvou to poslední dobou nejen jiskří, ale skoro exploduje (a to Unie Ruska a Běloruska přinejmenším na papíře stále ještě existuje). Vinu na tom nese zřejmě největší běloruský předvolební skandál, kdy tamní úřady zajistily skupinu 33 osob, které označily za příslušníky tzv. Vagnerovy soukromé armády, jež kremelský režim využívá k nejrůznějším nekalostem v nejrůznějších koutech světa. Tak proč nakonec ne v Bělorusku?
Alexandr Lukašenko přednesl těsně před nedělními prezidentskými volbami před oběma komorami parlamentu každoroční poselství o stavu země. Jak se předem dalo očekávat, značnou část ve světle zmíněné události věnoval mimořádně špatným vztahům s Ruskem. Jejich neustálé zhoršování přitom vyvrcholilo právě „vpádem“údajných vagnerovců. Ti prý byli vysláni do Běloruska proto, aby „těsně před volbami destabilizovali situaci v zemi“. Verzi některých ruských představitelů, že tito ruští občané Běloruskem jen projížděli do jiné země, Lukašenko odmítl jako „lež“a pro jistotu to ještě zopakoval: „Přestaňte lhát!“A to je silná káva.
Dramatickou notu dlouhé pasáže o vztazích Minska s Moskvou ještě podtrhl tvrzením, že Bělorusko je dnes jediným spojencem Ruska, jehož se dnešní Ruská federace bojí ztratit. Zdůraznil, že Bělorusko tím spojencem navždy zůstane – prý „ať už bude u moci kdokoli“. I přesto, že podle Lukašenka Moskva tradiční „bratrské vztahy s Běloruskem vyměnila za partnerské“. „A to dělat neměla!“rezumoval to běloruský prezident.
Zásadní změna situace
Při každých běloruských prezidentských volbách se v Minsku pátrá po příslovečné „ruce Moskvy“. Jenže zatímco dřív se tuto „ruku“ze všech myslitelných hříchů snažila obvinit opozice, která tvrdila, že nekonečné Lukašenkovo prezidentství udržuje při životě Kreml, teď se situace zcela zásadně proměnila: „rukou Moskvy“straší své voliče (o nichž do této chvíle pořádně nevíme, kolik jich baťka vlastně má), ale také Západ sám Lukašenko, který by se tak rád stal prezidentem i pošesté.
Proč se ale pro Lukašenka postupně stal největším nepřítelem Kreml a jeho prominentní nájemník Putin?
Andrej Porotnikov z Belarus Security Blogu je přesvědčen, že Putin s Lukašenkem se rozkmotřili koncem roku 2018, tedy v době, kdy začínal soustředěný ruský tlak na „posílení integrace“, které by doposud virtuální soustátí Ruska a Běloruska povýšilo na realitu, v jejímž čele by mohl po roce 2024 stanout dosavadní ruský prezident. Ten by totiž ve své zemi ani podle vlastního výkladu ruské ústavy dál vládnout nemohl. Proto jsme byli v posledních dvou letech svědky tolika osobních setkání Lukašenka s Putinem, či alespoň velmi častých telefonátů mezi oběma prezidenty. Moskva ovšem v Minsku svého nedosáhla a problémy s dalším Putinovým prezidentováním vyřešila jinak – problematickými ústavními změnami. Což rovněž znamená, že Rusové přinejmenším v tomto ohledu Bělorusko už k ničemu nepotřebují – a to konflikt dál prohlubuje. Sekundárním potvrzením této dnes už vleklé roztržky je fakt, že Nejvyšší státní rada Svazu Ruska a Běloruska se má scházet dvakrát do roka, ale naposledy se konala v červnu 2018.
Když už jsme u toho Svazu Ruska a Běloruska, v dobách jeho vzniku učinil sám Lukašenko integraci obou zemí jedním ze čtyř hlavních bodů tehdejšího běloruského ústavního referenda z roku 1996 – a jeho důvody byly zase víc než srozumitelné: tehdejší ruský prezident Boris Jelcin sice v tomtéž roce vyhrál podruhé prezidentské volby, jenže až do svého předčasného odchodu z úřadu už zemi fakticky nevládl a Lukašenko doufal, že „superprezidentem“by se mohl stát on sám. V konfrontaci s Putinem by ovšem pro něj zbyly krajně nepopulární druhé housle – a na ty Alexandr Grigorjevič věru není zvědav.
Dříve to dělávala opozice. Dnes „rukou Moskvy“straší voliče, ale také Západ sám Lukašenko, který by se tak rád stal prezidentem i pošesté.
Druhá východní Ukrajina?
Dnes jde Lukašenko tak daleko, že mluví o přímé ruské hrozbě (podle něj prakticky doložené „kauzou Vagnerovci“) a o snaze Moskvy udělat si z Běloruska druhou východní Ukrajinu; voliče se tak pokouší stmelit tím, že je staví před falešnou volbu: buď já, anebo ruská invaze (byť ta je alespoň prozatím dosti nepravděpodobná). Nezávislost je přitom podle názoru pana Porotnikova jedna z mála společných hodnot, které Bělorusy opravdu spojují.
A alespoň jeden pohled z Moskvy: známý ruský politolog a šéfredaktor časopisu Rusko v mezinárodní politice Fjodor Lukjanov připomíná, že Lukašenko si za více než čtvrtstoletí své prakticky neomezené vlády vůbec poprvé není svým prezidentským vítězstvím jist. „Pokud Alexandr Lukašenko prezidentem zůstane, nevyhnutelně se bude muset k problému Svazu Ruska a Běloruska vrátit, což v této době bude dosti problematické, protože vzájemná důvěra mezi oběma státy zcela vymizela,“říká Lukjanov. My už jen dodejme: Však se taky není co divit!