Nezakazují, ale straší
Tváří trutnovského festivalu, který se pod názvem TrutnOFF BrnoON letos přesouvá do moravské metropole, byl vždy jeho zakladatel Martin Věchet. Jen blíže zasvěcení vědí, že jeho pravou rukou a hlavní výkonnou silou je Eva Navrátilová. Ta vypráví o přípravě letošního ročníku, který se uskuteční ve dnech 21. až 23. srpna.
LN Jak máte s Martinem Věchetem rozdělené role?
Martin je duší festivalu, je jeho tvůrcem, uměleckým vedoucím, autorem, spisovatelem. Všechno vymyslí, protlačí své bláznivé nápady a já se pak snažím, aby to vše klaplo, dopadlo, proběhlo. Beru si na starost vyřizování formalit, různá dolaďování domluv s institucemi apod. A díky tomu, že vládnu angličtinou, domlouvám už několik let také zahraniční kapely.
LN Trutnovský festival byl od počátku hodně specifický, jak po organizační, tak po dramaturgické stránce. Je pro vás v něčem těžké se s těmito specifiky vyrovnat?
Před festivalem jsem pracovala v neziskovkách, v Hnutí Duha a Nesehnutí, to už je tak 15 let. Tehdy to ještě více fungovalo na dobrovolnické a méně profesionální bázi, každý dělal, co uměl a co bylo třeba. Panovalo tam velké nadšení, společné hodnoty, přátelství. Hodně jsem se tam naučila. Když jsem začala pracovat pro festival, viděla jsem tam společné prvky a myslím, že podobně fungujeme dodnes. Takže to pro mě nebylo nijak těžké, naopak mi ten „řízený chaos“vyhovuje. Při festivalu samotném už to musí fungovat jak dobře seřízené hodinky a myslím, že to se nám daří. A přitom si zachováváme tu specifičnost. Například pasoucí se kozu ve festivalovém zákulisí jen tak někde nepotkáte. Hlavně pro zahraniční interprety to býval nezapomenutelný zážitek. Prodigy si pak třeba své video s kozou Agátou dali na své stránky jako jediné z celého letního turné. O festivalové dramaturgii, kde se střídají metalové kapely s písničkáři s kytarou či big bandem, ani nemluvím. Ale o tohle se stará Martin a já se nad tím naštěstí vůbec nemusím zamýšlet, jen zařídit, aby to vše klaplo.
LN Zdá se mi, že ve vašem týmu je Martin Věchet ten „indián“ s hlavou v nebesích a vy ho naopak doplňujete praktickým přístupem. V čem je vaše spolupráce nejtěžší a v čem naopak jednoduchá?
Jednoduché je to v tom, že mě baví organizovat, ale neuměla bych ty věci vymyslet. V tom se s Martinem dobře doplňujeme. Těžké je, že Martin je v podstatě neorganizovatelný. Moc neposlouchá, a navíc jeho vnímání času je jak z jiné planety. Člověk musí být připraven pracovat 24 hodin denně.
LN Tématem letošního roku pro vás je přesun z Trutnova do Brna. Vím, že novou lokalitu jste hledali řadu let. V čem se právě brněnský areál Na Střelnici ukázal jako ideální?
Má mnoho mnoho pozitiv. Stromy, přírodní amfiteátr, členitost, lesopark. Projeli jsme toho spoustu a prohlédli hodně areálů po celé republice, odkud nám přišly nabídky. O Brnu jako o novém místě jsme dlouho uvažovali, také možná proto, že z jižní Moravy pocházím a máme i zde v Brně spoustu kamarádů, kteří nám mohou být nápomocni. Ale nemohli jsme tady najít místo. Areál Střelnice za Anthroposem byl tudíž jak zjevení. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet dále. V Brně je cítit velká vstřícnost a podpora ze strany radnice, na jakou jsme dříve nebyli z Trutnova zvyklí.
LN Na letošní první ročník v Brně jste měli zasmlouvovaných několik zahraničních účinkujících, plány však vzaly zasvé. Uvažovali jste o tom, že byste letošní ročník úplně zrušili?
Samozřejmě že ano. Zpočátku to k tomu směřovalo. Vše se omezovalo a zakazovalo. Byla to nejlogičtější volba. Ale to by nebyl Martin, aby se jen tak vzdal. Jakmile se začalo mluvit o tom, že se od konce června povolí kapacita venkovních akcí, bylo jasno – jdeme do toho. Tajně jsme doufali, že se třeba v červenci situace zlepší a vláda povolí i 2000 lidí. Bohužel se stal přesný opak.
LN Vlastně jste tedy museli začít podruhé.
A teď, jen pár dní před zahájením, začínáme v podstatě potřetí. Prvně to bylo v únoru, kdy jsme vše rozhýbali, oznámili, čtrnáct dnů prodávali lístky – a přišla koronavirová omezení a zákazy. Než jsme oznámili nový program bez zahraničních kapel, vraceli jsme peníze. Milé bylo, jak nás lidé, kteří si již zakoupili vstupenku, podporovali. Za to velký dík. Podruhé jsme začínali na přelomu května a června, kdy se u mnohých festivalů lámalo, zdali ano, či ne. A od toho nešťastného zrušení malého festivalu v Ostravě v podstatě z hodiny na hodinu a následné tiskové konference ministra zdravotnictví jsme se rázem ocitli zpět a začínáme potřetí. Naši představitelé totiž teď volí jinou, řekla bych vychytralejší cestu – neomezují, nezakazují, ale straší. Vyzývají, ať lidé nikam nechodí, vzbuzují v nich strach. Držet lidi ve strachu není dobré pro žádný vývoj ve společnosti, to jsme již v relativně nedávné minulosti zažili. Výsledkem je, že jsme byli na různých koncertech i festivalech a řekla bych, že vše je tak na třiceti procentech. I proto jsme se rozhodli naše setkání uskutečnit, tak trochu době navzdory. A děkujeme našemu kmeni, „festivalovému národu“, za jakoukoliv podporu a spoluúčast. Neměli bychom se nechávat zastrašovat.
LN Se zhruba padesáti kapelami budete patrně největším hudebním festivalem letošního léta. S touto ambicí jste program koncipovali od začátku jeho nové, „koronavirové“přípravy?
Vůbec. Rodilo se to postupně. Martinovi jsem říkala, ať neblázní, když navíc nikdo neví, co bude zítra. Ale postupně jsme došli k tomu, že dodržet specifičnost a výjimečnost našeho setkání a jeho ducha, včetně všech jeho ikon i extrémů, s málem kapel prostě nejde.
LN Musíte pracovat v rámci limitu pouhé tisícovky povolených návštěvníků a přihlížet k řadě dalších hygienických pravidel. Zatěžuje vás to hodně?
Kdyby se ta pravidla neměnila náhodně a zničehožnic a byla jasná, předem přesně definovaná a jednoznačně formulovaná, nebyl by to problém. Přijde mi, že v dnešní době nikdo přesně neví, jak to vlastně je, jak to bude za den, za týden, za měsíc. Což na jednu stranu chápu, situace je pro všechny nová a nestandardní. Ale v takové atmosféře to jakékoliv přípravy rozhodně neulehčuje. Další taková úsměvná věc a trochu komplikace je, že vlastně neumíme plánovat akci pro pouhých tisíc lidí. Jsme zvyklí na větší davy, a tak nově zjišťujeme, kolik vlastně oslovit stánkařů, kolik dát do areálu záchodů, kolik výčepů, jaký aparát a podobně. Je zábavné sledovat, jak se Martin radí se svými novými učiteli, pořadateli různých venkovských koncertů a zábav. Ale to už jsou vlastně takové příjemné starosti.
LN Právě v těchto dnech se svým týmem objíždíte republiku, vylepujete plakáty, rozdáváte na spřízněných akcích letáky, zvete na festival. Jakou cítíte ve „festivalovém národě“atmosféru?
Je to hodně různé. Lidé přímo na setkáních a akcích jsou šťastní, milí a vstřícní. Užívají si to a jsou rádi, že mohli někam vyrazit. Ale také cítím mezi lidmi velké obavy a nejistotu. To má souvislost s tím, o čem jsem mluvila, s nejasnými a měnícími se pokyny.
LN Jsou ty obavy jen zdravotní?
Právě že ne, dost lidí se bojí koupit si vstupenku, tedy další kus papíru nebo čárový kód v mobilu, s rizikem, že ho nevyužijí. A tohle, myslím si, bude problém do budoucna – určitá nedůvěra a pocit nejistoty. Neochota kupovat si něco dopředu. Lidé zpohodlní. Zvyknou si více sedět doma a pouštět si streamované koncerty. Ale třeba nebude tak zle. Ono se i to pohodlí časem omrzí…
LN Asi jako všichni pořadatelé nemáte během samotného festivalu příliš času věnovat se sledování programu, ale přesto se na závěr zeptám: těšíte se na některého účinkujícího natolik, že si na jeho blok uděláte čas?
Jsem srdcem folkařka, takže doufám, že mi vyjde vidět Roberta Křesťana s Druhou trávou. Na ty se moc těším. Viděla jsem je před dvěma lety na takové menší akci, tuším, že to byla narozeninová oslava, po delší době a zírala jsem, jak jim to hraje. Husí kůži jsem měla v podstatě celý koncert… No a pak bych taky chtěla vidět Budoár staré dámy, to je pro mě taková brněnská kultovka ještě z dob, kdy jsem v Brně žila. Mnoho mých kamarádů je poslouchalo a chodilo na ně a já je nikdy neviděla. Ostuda...