Že tu Kundera nebyl? Opak je pravda
Říká Tomáš Kubíček. Překlady díla Milana Kundery i publikace o něm se stanou základem pro studium spisovatelova díla
Jak k tomu vlastně došlo? Kdo darování inicioval?
Jde o výsledek asi dvouletého uvažování. V té době jsme s Milanem a Věrou Kunderovými připravovali výstavu, která představila Kunderovu překladovou tvorbu. Nesla název Milan Kundera (neztracen) v překladech. Čerpal jsem i z fondů z pařížského bytu Kunderových. A myslím, že to byla Věra, kdo se tenkrát zeptal, jestli ty knížky nechci pro Moravskou zemskou knihovnu. Že sice v tom smyslu jednali i s městem Brno, ale z těch jednání nakonec prý nic nebylo. Samozřejmě jsem řekl, že ano. Zvláště když se mi podařilo přesvědčit je, že by součástí daru byl i archiv.
Co všechno je v té knihovně za položky? Nějaký objev?
Knihovna obsahuje především překlady Kunderova díla, jak bylo vydáváno v podstatě od 60. let. Víme, že se jedná asi o tři tisíce různých vydání. V knihovně určitě nejsou všechna vydání, ale její rozsah je úctyhodný. Pak jsou tu publikace, které kunderovští badatelé zasílali autorovi. Oboje se stane základem pro studium Kunderova díla.
A ten archiv?
Archiv to vzácným způsobem doplňuje, umožní studovat recepci Kunderova díla i její proměny. A například i to, co tu recepci spojuje napříč různými kulturami nebo co různá čtení Kundery zase odlišuje.
Co je v tom archivu? Vždyť Milan Kundera přece zkraje 90. let všechno skartoval…
Kundera je důsledný ve svém postoji, že autor by měl být k dispozici jen v literárním díle. A že on sám není veřejnou postavou. Že by měl být vlastně lhostejný. Už přes třicet let žádá, aby tato prosba byla respektována. Toto přehození významu mezi autorem a dílem je čisté modernistické gesto, které stojí na počátku modernistické estetiky a je součástí vzpoury proti pozitivistickému fetišismu, kdy se sbírala vysvědčení, shromažďovaly autorovy fajfky, boty a jiné harampádí, jehož studium jako by mělo zajistit, že pochopíme, co svým textem chtěl autor vlastně říci. Takto radikální požadavek znevýznamnění autora najdeme například už u Jamese Joyce. Mediální doba však tomuto gestu nepřeje a novináři by nejraději vytáhli autora na jeviště světa a předřadili ho jeho dílu. V našem světě Velkého bratra, jenž je jen hledáčkem objektivu nikdy nenasyceného publika, nemá nikdo právo na soukromí. Ostatně stačí si přečíst Kunderovu Nesmrtelnost a jeho poznámky k imagologii, abychom pochopili, s jak ironickým úšklebkem se k tomu staví…
To, co archiv, který budeme spravovat, obsahuje, nejsou tedy žádné intimní deníčky, milostná korespondence, ani fajfky, ani ponožky. Jde o materiál, jehož získání je poměrně náročné a bylo by možné jen za cenu obrovské heuristické práce: rozhlasové pořady, recenze, kritiky, komunikace s nakladateli. Čili materiál pro vědecké studie, nikoli pro perverzní biografy. Tyhle věci dávala dohromady Věra Kunderová, která se dlouho starala o smlouvy s nakladateli. Je to z našeho pohledu možná nejcennější část celého daru.
Co se s takovou knihovnou klasika dá v České republice vlastně dělat? Bude fungovat Knihovna Milana Kundery v Brně tak, jak funguje v Praze Knihovna Václava Havla?
To jsou dvě roviny. První je korpus knihovny. To je fyzický materiál, který je možné studovat, půjčovat, uchovávat, rozšiřovat. Jeho složení je jasné a díky smlouvě s Kunderovou agenturou, která jej zastupuje, bude dále rozšiřován, protože každé nové vydání Kunderova textu se automaticky v jednom výtisku dostane do této sbírky. Souběžně bude také rozšiřována literatura o Kunderovi. Takže badatel, student i akademik či jen prostý zájemce budou mít vše potřebné pod jednou střechou. Ta druhá rovina je pak knihovna jako kulturní instituce. Představa je, že v této podobě a v prostorech, kde bude sbírka uložena, budou probíhat autorská čtení, debaty, diskuse s českými i zahraničními spisovateli a intelektuály. Knihovna bude mít tedy vlastní kulturní program.
Už je jasné, kde bude knihovna sídlit a kdy začne fungovat?
Pro knihovnu je vyčleněna samostatná studovna, která pojme i publikum případných čtení či debat. Teď zbývá dořešit její interiér. Máme v úmyslu se spojit se studenty brněnské architektury a požádat je o návrh. Smlouva o převzetí dorazila z Paříže minulý týden, ale fond připutuje až na podzim. Ten termín navrhli Kunderovi a já doufám, že se to stihne. Tedy když vše dobře půjde a aktuální pandemické semafory nebudou hrát všemi barvami. Pak následuje soupis a katalogizace. Snad tedy v druhé polovině příštího roku bude tato část připravena. Kulturní část bude vznikat průběžně, aby obojí mohlo začít fungovat současně.
Financování těch aktivit půjde z Moravské zemské knihovny, nebo už se hlásí s pomocnou rukou i další subjekty, třeba město Brno?
Celý projekt Knihovny Milana Kundery je na začátku, možné partnery proto budeme teprve oslovovat. Ale že by se někdo vyloženě hlásil, k tomu zatím nedošlo. Ta vstřícnost směřuje od současného ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Ale uvidíme, jak se k tomu kdo postaví. Ta informace je zatím příliš čerstvá.
Teď knihovna, před časem vrácení českého občanství a vydání bibliografie překladů Kunderových románů do cizích jazyků, na podzim pak Slavnost bezvýznamnosti v češtině – vrací se Milan Kundera na stará kolena domů?
To je v souvislosti s Kunderou typická otázka, která vychází ze dvou ustálených klišé. To první klišé je o starých kolenou a o návratu a to druhé je, že tu Kundera vlastně nebyl, že se sem nevracel trvale. Opak je pravda. Stačí se podívat do Kunderovy bibliografie a zjistíme, jak často vycházely jeho věci v brněnském časopise Host a v nakladatelství Atlantis. Nezapomínejme na obnovené inscenace jeho Ptákoviny či Jakuba
a jeho pána. Stále dokola se opakuje, že Kundera nechce dát k dispozici své francouzsky psané romány českému čtenáři. To je vulgární interpretace toho, že ty romány nebyly doposud přeloženy. Kundera říká, že překlad jednoho jeho románu by mu trval minimálně rok. Ti, kdo je četli, chápou proč. Už jen uhlídání významových vztahů slov napříč textem románu je prací, o níž mluví všichni překladatelé jeho knih. Proto se také Kundera snaží, aby překlady jeho románů prošly nějakou autorizací. Už jen toto jej časově velmi vyčerpává. A přitom ještě stále psal nové texty. On prostě chce, aby jeho čtenáři četli
Kunderu, a nikoli asociativní překlad. A pak vzniká otázka, kdo by měl českému čtenáři přeložit Kunderu…
Kdo?
Odpověď byla vždy nasnadě a souvisí s tím, co bylo řečeno výše: Kunderu může do češtiny přeložit jedině Kundera. Před pár lety ale Milan Kundera zjistil, že už to nestihne, a že tedy nemá smysl to dále prodlužovat, a domluvil se s Annou Kareninovou, že se ujme překladů jeho posledních románů. Slavnost bezvýznamnosti by měla vyjít příští měsíc, Nevědění se právě překládá. Takže pak už budou zbývat jen dva románové texty.
Znáte se s Kunderou osobně, vídáte se. Jsou pro něj i dneska podstatná témata jako exil, domov, světová literatura, identita, obraz – prostě ty body, do kterých se jeho čtení obvykle komprimuje?
K tomu není třeba znát Kunderu osobně. Stačí si přečíst jeho poslední román či jeho esejistické úvahy. Ta slova, která zazněla, jsou úhelnými kameny jeho uvažování od 60. let a nic se na tom nezměnilo ani nyní. Mění se perspektiva, to je dáno věkem a novými zkušenostmi. U Kundery nemá žádný z těch pojmů ustálenou definici, a to přesto, že mají jasnou hodnotu. I to je součástí jeho způsobu vnímání odpovědnosti intelektuála za zacházení s těmito pojmy.
Občas ostatně vystoupí i veřejně na obhajobu některého z principů, které považuje za důležité pro identitu evropské kultury či evropského myšlení. Například v roce 2010 byl mezi sedmnácti signatáři otevřeného dopisu na podporu Íránky Sakíne Aštíaníové, odsouzené za nevěru k ukamenování. Na začátku minulého roku se pak jeho podpis objevil v dopise, který publikoval The Guardian a který varoval před vzrůstajícím nacionalismem a populismem.
Věnoval jste Kunderovi dvě knižní monografie. Přečetl je, komentoval?
Přečetl a komentoval. Ostatně k našemu prvnímu kontaktu došlo právě kvůli tomu prvnímu textu, který vyšel v roce 2001 v nakladatelství Host. A náš společný přítel Miroslav Balaštík nás tenkrát, když kniha vyšla, spojil. Respektive když jej Kundera požádal o moje telefonní číslo, dal mu je.
Je to možná největší kulturní událost letošního léta: minulý týden převzala Moravská zemská knihovna v Brně knihovnu plus archiv Milana Kundery. Velkou zásluhu na tom má profesor české literatury Tomáš Kubíček, který Moravskou zemskou knihovnu šestým rokem řídí.
Zajímají Kunderu dneska ohlasy na jeho dílo? Sleduje, co se o něm povídá v Česku?
Ano. Sleduje, co se děje v Česku, ale nejenom v Česku. Z velké části našich rozhovorů se od něj dozvídám, co se děje ve Francii, na Islandu, v Itálii, komentuje Rusko, Německo. Jeho přehled byl vždy mnohem větší, než jsme z pražské periferie ochotni připustit. A teď nemluvím o narcistním obhlížení vlastního díla, ale o zájmu o „věci veřejné“.
Ví o knize, kterou o jeho životě napsal Jan Novák?
Neptal jsem se a ani nebyla příležitost. Říkal mi, že jej Novák opakovaně žádal o schůzku a zdůvodňoval to její přípravou. A Kundera, věren svému postoji, to důsledně odmítal. Není divu, že Novák na něj dostal pifku.
Vy jste tu Novákovu knihu četl? Ne. Nebyl zatím čas.
Kundera řadu položek ze své bibliografie škrtl. Když o něm učíte studenty na vysoké škole, respektujete jeho přání, nebo se bavíte i o jeho poezii, publicistice, překladech?
To je posunutá interpretace. On je neškrtl. To ani není možné. On jen pořád opakuje, že autor by měl mít právo zřetelně označit tu část svého díla, kterou považuje za klíčovou. A to také dělá. Ostatně není v tom sám. Kolik českých autorů se rdí, mluví-li se o jejich prvotinách či juveniliích: Wernisch, Šiktanc, Uhde… Kafka jasně označil tu část svého díla, kterou považoval za nehotovou, ke spálení. A proč se při výkladu literatury 50. let vzdávat Kunderova básnického díla? Ideální materiál pro sledování proměny literárních norem a zápasu o tuto proměnu. A přednáška o absurdním dramatu bez Kunderovy variace v podobě Majitelů klíčů by také byla o něco ochuzena.
Takže vidíte spojnice mezi Kunderovým raným dílem a tou částí jeho tvorby, kterou bere na milost, tedy romány?
O tom už vznikla řada studií, vědeckých prací, recenzí. Skutečností je, že jeho literární texty jsou vlastně stále se zpřesňujícími definicemi klíčových pojmů lidské existence, pojmů, které určují lidskou identitu, individuální i společenské hodnoty. V tomto smyslu je Kundera součástí modernistického psaní. Není tedy divu, že jeho dílo má svoji vnitřní kontinuitu, soudržnost a logiku.
Který Kunderův román je pro dějiny literatury podle vás nejdůležitější a čím?
Žert je nejdůležitější pro 60. léta: obsahem i formou. Život je jinde je podstatný pro počátek 70. let; především obsahem, ale ani forma nezaostává. Kniha smíchu a zapomnění pak pro konec 70. let: to je nová podoba experimentu, další rozvolňování románového tvaru a opět proměna klíčových pojmů, která dosvědčuje kontext dané doby. Nesnesitelná lehkost bytí, Kunderův nejpřekládanější a nejvydávanější román: 426 vydání ve 44 jazycích. Jak by mohl nemít vliv na světovou literaturu? A tak bych mohl pokračovat. Kundera nepetrifikuje: ani v podobě románového tvaru, ani na rovině obsahu. Nenaráží své romány na stále stejné ševcovské kopyto. A také ty romány nemají platnost jen v době, kdy jsou poprvé vydány. To by nebyly vydávány stále znovu a nebyly by stále znovu překládány. Kunderovy romány nejsou důležité jen pro pochopení dějin literatury, ale i pro chápání dějin společnosti. Pro studium klíčových hodnot naší, tedy evropské kultury a jejích proměn.