Já jsem černý, kdo je víc?
Bělošský rasismus není jediný problém Ameriky. Černošský rasismus má také svůj příběh
Všichni negři v Americe jsou naštvaní. A já jsem ten nejnaštvanější. Bílí Američané by měli být rádi, že černochy mobilizuje Martin Luther King. Protože daleko radikálnější síly čekají, že převezmou iniciativu, pokud King neuspěje.“
Tato slova děsící bílou Ameriku pronášel v první polovině 60. let 20. století s velkým gustem Malcolm X, mluvčí radikálního hnutí Národ islámu (Nation of Islam). Toto hnutí hlásá rasistické učení o černošské nadřazenosti a svého času si pohrávalo i se separatistickou myšlenkou založení nezávislého černošského státu na území USA. Tato temnější tvář afroamerického aktivismu je dodnes přítomná, jakkoli samotný Národ islámu pod současným vedením Louise Farrakhana rasistickou ideologii rozmělnil a ani separatismus nepovažuje za prioritní část programu, jakkoli ho nevylučuje.
Počet členů Národa islámu se dnes v Americe odhaduje na 20 až 50 tisíc, tedy téměř tolik, kolik čítal v době své největší mediální „slávy“v 50. a 60. letech. Ovšem jak ukázaly davy lidí, které se účastnily pohřbu Malcolma X v newyorském Harlemu (1965), vliv hnutí vždy sahal daleko za množinu jeho formálních členů.
Od segregace k separaci
Národ islámu se zrodil a sílil v reakci na přetrvávající segregaci a diskriminaci amerických černochů, i dnes se vyjadřuje k palčivým problémům a část afroamerické komunity mu naslouchá. Nejnověji se kriticky vyslovil k epidemii koronaviru, jež postihuje především chudší Afroameričany s horším přístupem ke zdravotní péči, nebo k policejnímu násilí, jehož obětí se nadproporčně častěji stávají mladí černošští muži. Pokud tedy bude v USA segregace a diskriminace Afroameričanů pokračovat, budou radikální myšlenky Národa islámu v černošských ghettech od Chicaga po Los Angeles nadále rezonovat. Stejně tak budou nadále rezonovat myšlenky jeho největšího rétora Malcolma X, jehož autobiografie se pravidelně řadí k nejprodávanějším knihám po každém dalším skandálu spjatém s policejním rasismem a brutalitou.
Od 20. století se v afroamerické politice potýkají dva protichůdné tábory reagující na problematiku segregace a diskriminace černochů. Liberální reformátoři jako Martin Luther King, Alex Haley nebo Barack Obama věří v integraci a plnohodnotné začlenění Afroameričanů do všech institucí, naopak separatisté jako v meziválečném období hnutí Marcuse Garveyho a později Národ islámu chtějí stávající segregace a vylučování Afroameričanů využít a od bílé společnosti se oddělit vytvořením vlastních nezávislých živností, škol, médií a dalších institucí. V krajní podobě usilují o vyhlášení nezávislého státu na území USA (většinou spjaté s požadavky na platbu reparací za éru otrokářství) nebo o „návrat“ke kořenům do Afriky (hnutí Back to Africa spjaté s emigrací do Libérie, komunita kolem sociologa Williama Du Boise emigrující do Ghany).
Oběma táborům však jde o rovnoprávnost bělochů a černochů, o obyčejnou lidskou důstojnost a o pozvednutí afroamerických komunit. Sympatie černochů se mezi oběma ideovými tábory přelévají podle toho, nakolik realisticky se za stávající situace jeví jejich programy. Pokud se zdá, že se integrace daří, separatisté oslabují. Jak ve své knize Malcolm X: A Life of Reinvention připomíná historik Manning Marable, Národ islámu na přelomu 50. a 60. let 20. století reagoval na přelévání sympatií černochů k hnutí za občanská práva opožděně a na novou situaci se snažil adaptovat manifestem What the Muslims Want (1962), jenž je dodnes oficiální součástí doktríny.
Berme si příklad z Židů
Kromě náboženské svobody, konce policejní brutality a propuštění svých souvěrců z amerických věznic manifest nově požadoval – ovšem pouze dočasnou – integraci: Dokud nám nebude umožněno založit vlastní stát, požadujeme nejen rovnost před zákonem v souladu s americkými zákony, ale také rovné pracovní příležitosti. A to hned teď! Fungovalo to, deziluze z hnutí za občanská práva, jehož tlak na změnu federálních zákonů se do každodenní reality Afroameričanů nepromítl, napomohl k renesanci Národa islámu v 60. letech 20. století, k němuž se kromě lidí na okraji společnosti začala přidávat i černošská střední vrstva.
KRESBA LELA GEISLEROVÁ
Nicméně sám Malcolm X až do svého rozchodu s Národem islámu pokládal integraci za eufemismus pro ekonomické vykořisťování černých mužů a míchání krve znásilňováním černých žen. Do omrzení opakoval: „Káva se smetanou, to jediné mám rád integrované.“Za odstrašující a pro Afroameričany mimořádně poučný příklad pomýlených snah o integraci vydával Malcolm X osud německých Židů. Přestože představovali úspěšnou a asimilovanou elitu Německa, antisemitismus je stejně dohonil a skončili v plynových komorách. Naopak založení státu Izrael s vlastní armádou a soběstačnou ekonomikou pokládal za inspirativní reakci na staletí diskriminace a antisemitismu. Národ islámu se tak snažil své členy separovat budováním vlastních vzdělávacích, ekonomických a paramilitárních (tzv. Fruits of Islam) institucí, jež vydával za první krok k vytvoření nezávislého státu. Bezprostředním cílem ovšem měla být ekonomická nezávislost, protože „dokud nezískáme ekonomickou moc, nebudeme v bezpečí“.
Dodnes platným krédem hnutí se tak stalo „myslet černošsky, investovat černošsky, nakupovat černošsky“. S tím souvisí přísná etika černošského puritanismu prosazovaná Národem islámu, jakási obdoba asketické protestantské morálky raných amerických kapitalistů: černoši nemají stát ve frontách na sociální dávky poskytované bílým mužem a udržujícími je v závislosti na bílé Americe, mají se postavit na vlastní nohy sami.
Někteří afroameričtí (dnes bychom asi měli říci „black“) aktivisté poukazovali na trpké důsledky asimilace – evropští Židé se asimilovali, a stejně skončili v plynových komorách. Až teprve na etnickém základě založený stát Izrael jim dal bezpečí. Ano, frustrace Afroameričanů vede k radikalizaci, často dokonce spojené s extrémní formou politického islámu.
Malcolm X pokládal integraci za eufemismus pro vykořisťování a míchání krve znásilňováním černých žen. „Káva se smetanou, to jediné mám rád integrované,“říkal.
Předpokladem takového socioekonomického pozvednutí afroamerických komunit je ovšem jejich mravní obroda. Členům se proto zapovídá vepřové, alkohol, cigarety, drogy, gamblerství, předmanželské či mimomanželské vztahy. Dodnes se odrazuje od mezirasových sňatků, jakkoli Louis Farrakhan se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že lásce dvou lidí by se jen kvůli rasové čistotě nemělo bránit. Důraz místo toho klade na přísný denní řád a na osobní disciplínu, pracovitost, askezi a spořivost.
Cílem této etiky je rehabilitovat a obrodit zločinem, nevzdělaností, nezaměstnaností a drogami zasažené komunity. Jak se vyjádřil Malcolm X, který svého času do řad hnutí úspěšně lákal recidivisty s různými závislostmi: „Věděl jsem, že naše přísná morálka a disciplína konvertity odrazuje. Ale bílý muž chce, abychom zůstali nemorální, nečistí, nevědomí. Dokud zůstaneme v tomto stavu, budeme u něj jen žebrat a on nás bude dále snadno kontrolovat. Nikdy si nevybojujeme svobodu, spravedlnost a rovnost, dokud neuděláme něco sami se sebou.“
Přestože se nakonec Malcolm X s Národem islámu rozešel ve zlém, aby se přiklonil k islámské ortodoxii a po vzoru Martina Luthera Kinga též ke spolupráci mezi rasami, na oficiálních internetových stránkách hnutí dodnes visí jeho citát: „Ctěný Elijah Muhammad mě zde v Americe našel ležet v bahně a na dně nejnemocnější civilizace na světě, postavil mě na nohy, očistil mě a udělal ze mě člověka, kterým jsem dnes.“Malcolm X vlastním příběhem pasáka a drogového dealera demonstroval pozitivní potenciál islámu, který dokáže lidské trosky vytáhnout mezi důstojné a úspěšné bytosti. Dodnes se proto stává, že Národ islámu získává vládní granty určené na sociální práci v sociálně vyloučených lokalitách, protože jeho přístup nese výsledky.
Spolupráce s Ku-klux-klanem Paradoxním důsledkem touhy po separaci ovšem bylo, že černošští rasisté z Národa islámu příležitostně spolupracovali s bělošskými rasisty, s nimiž sdíleli totožný cíl: hermeneuticky oddělit obě rasy, aby byla zaručena jejich čistota a nemuselo dojít ke zničující rasové válce. Národ islámu proto počátkem 60. let 20. století tajně jednal s Ku-klux-klanem, který sliboval, že Afroameričanům na jihu USA pomůže s nákupem rozsáhlých pozemků, kde by poté mohli pro všechny americké černochy založit od zbytku společnosti oddělenou domovinu, a zcela otevřeně probíhala spolupráce s fašisty z American Nazi Party. Činovníci bělošských extremistů se pravidelně stávali hosty na sjezdech Národa islámu, kde jejich šéf Georg Lincoln Rockwell pronášel zdravice typu: „Víte, že vás nazýváme negry. Ale není lepší čestný bílý muž, který vám to říká do očí, než ti, kdo to říkají za vašimi zády? Elija Muhammad je černý suprematista, já jsem bílý suprematista: to ale nutně neznamená, že se musíme vzájemně pozabíjet. Má pravdu – separace, nebo smrt!“
Národ islámu byl založen před devadesáti lety (1930) v Detroitu mýty opředeným Wallacem D. Fardem, který se původně živil jako podomní obchodník s orientálními produkty, postupně ale začal vystupovat jako Boží posel z Mekky, přinášející dobré zprávy výlučně americkým černochům. Po svém záhadném zmizení byl prohlášen za mahdího, případně za černého Krista, a získal tak božský status. Místo něj se do pozice proroka pasoval dlouholetý vůdce Národa islámu Elija Muhammad (1897–1975), jenž mu podle Jane Smithové a její knihy Islam in America vtiskl dnešní doktrinární a organizační podobu. Základem věrouky je přitom rasové učení o černošské nadřazenosti. Černoši mají být Bohem vyvoleným národem, potomky ztraceného a znovu nalezeného islámského národa. Nejsou tak „neschopnými negry“či méněcennými potomky otroků, jak jim sugeruje bílý muž, patří ke slavné civilizaci z kmene Shabazz, jenž založil Mekku a poté se kdesi ztratil, přičemž se dnes musí zorganizovat, získat sebevědomí a opět se napojit na své privilegované kořeny, kulturu a náboženství.
Nadřazenost údajně silných a dobrých černochů přitom kontrastuje s podřadnými, mravně degenerovanými a agresivními bělochy. Ti jsou v učení Národa islámu potomky i ztělesněním ďábla. Máme tak co do činění se zrcadlovým převrácením dominantního bílého rasismu s rozšířením o sakrální dimenzi: pozemské soupeření černé a bílé rasy je vlastně viditelným výrazem metafyzického soupeření Boha a ďábla. Zakládající legenda totiž praví, že vědec Jáqub křížil z původních ušlechtilých černých lidí lidi hnědé, poté rudé a žluté, až nakonec vyšlechtil nejzdegenerovanější bělochy, kteří se pro svou neschopnost nedokážou živit jinak než parazitováním na ostatních rasách.
Islamisté bez islámu
Geneive Abdová ve své knize o amerických muslimech Mecca and Main Street píše, že je tento rasistický příběh pro mnohé vykořeněné, dezorientované a diskriminované černochy z ghett amerických měst atraktivní, protože rezonuje s jejich každodenní zkušeností a odpovídá i zkušenosti historické. Třeba Malcolm X se pro Národ islámu typicky odvolával na historii otrokářství: „Těhotné ženy a nemocní byli bez milosti házeni přes palubu. Žraloci se tak rychle naučili plavat za otrokářskými loděmi. A byli opravdu hodně tlustí.“Nebo další Malcolmova oblíbená řečnická figura: „Rozhlédněte se kolem sebe. Skoro nikdo z nás není úplně černý, máme různé odstíny. Ano, proudí v nás bílá krev. Kvůli staletému znásilňování černošských žen.“
Pointou věrouky pak byla představa o nadcházející apokalypse. Rasový konflikt se stupňuje, srážka ras se zdá nevyhnutelná. Bílá Amerika se má brzy zhroutit, hříšníci zahynout a přežít jen černí muslimové, kteří převezmou vládu. Jak řekl Malcolm X ve své řeči krátce po zavraždění prezidenta Kennedyho: „Muslimský svět nevznikne, dokud Bůh sám nezničí tento ďábelský západní svět. Bílý svět, hříšný svět, svět ovládaný ďábelskou rasou, která vzývá zlo a špatnost, přičemž sází na nemorálnost.“
Ačkoli Národ islámu až hluboko do 70. let 20. století v USA reprezentoval islám a formoval představy černých i bílých Američanů o tomto světovém náboženství, neměl s ním nikdy mnoho společného. Muslimští přistěhovalci z Blízkého východu totiž přicházeli do USA po uvolnění imigračních zákonů (1965) postupně a dlouho nedokázali korigovat dominantní obraz islámu. Také vysoce medializovaná krize s americkými diplomaty zadržovanými v revolučním Íránu se odehrála teprve v letech 1979–1981.
Národ islámu se celonárodně uvedl již v roce 1959 v televizním dokumentu The Hate That Hate Produced, podle nějž černoši prošli staletími otroctví a následné rasové diskriminace, vyvinuli si proto vlastní verzi rasové nenávisti, která svůj výraz našla v islámském náboženství. Amerika byla zděšená, což Malcolm X komentoval takto: „Bílý muž se má natolik rád, že je upřímně zděšen, když zjistí, že ho jeho oběti zase tak nezbožňují a nesdílejí jeho sebeoslavný obraz.“
Nicméně nejenže věrouka Národa islámu nevychází z islámu, ale je s ním v ostrém rozporu. Kupříkladu označit Farda za božskou bytost znamená narušit přísný monoteismus a učení o boží jedinosti.
Takovéto přidružování k Bohu je vlastně znakem odpadlictví od islámu. Podobně prohlásit Eliju Muhammada za proroka znamená popřít klíčové islámské učení o Mohamedovi jako „pečeti proroků“, jímž se historický seriál proroctví navždy uzavírá. Běloši také mohou být jen těžko méněcenní a černoši naopak Bohem vyvolení, lidé si jsou totiž podle islámské ortodoxie před Bohem rovni. Národ islámu navíc nevěří ani v posmrtné peklo a ráj: černoši již prý mají své peklo na zemi, zatímco běloši si užívají ráj. Národ islámu tak vyvinul exoticky se tvářící doktrínu kombinující nejrůznější vlivy a inspirace blízké spíše americké zkušenosti než blízkovýchodním tradicím. Po roce 2010 se například vůdce Louis Farrakhan přihlásil ke scientologické církvi, aniž by se zřekl dosavadního učení, tisíce členů hnutí prošly kurzy dianetiky, a v roce 2018 byla dokonce za nejlepší absolventku vyhlášena Charlen Muhammadová, novinářka z Národa islámu.
Vietnamci jsou naši bratři
Vůdce hnutí Louis Farrakhan se dlouhodobě pokouší o navázání kontaktů s blízkovýchodními režimy, mnohdy revolučními a vůči USA nepřátelskými. Navštívil islamisticky vedený Súdán Umara Bašíra, Irák Saddáma Husajna, ajatolláhy řízený Írán nebo Muammara Kaddáfího v Libyi. Když byl Kaddáfí v roce 2011 svržen a zabit, Farrakhan o něm mluvil jako o revolučním souputníkovi: „Nešlo o peníze, které nám poskytoval, ale o principy, jež z něj učinily mého bratra.“
Zájem o mezinárodní politiku však byl pro Národ islámu charakteristický vždy. Kupříkladu boxer Cassius Clay se po vstupu do Národa islámu přejmenoval na Muhammada Aliho, aby se proslavil jako jeden z prvních veřejných kritiků války ve Vietnamu, do které odmítl narukovat: „Nemám nic proti Vietkongu, protože nikdo z nich mě nenazval negrem.“
Právě z odporu proti válce ve Vietnamu udělal Národ islámu i další afroameričtí aktivisté klíčové téma, jak uváděl spisovatel James Baldwin: „Rasistická společnost nemůže jinak než vést rasistické války. Předpoklady řídící chování doma jsou stejnými předpoklady, kterými se řídí i chování v zahraničí. To ví každý americký negr, protože to byl on, kdo se po americkém indiánovi stal prvním ,Vietkongem‘. Nás bombardovali jako první. Jak pak mohu věřit jedinému vašemu slovu? A co vám dává právo žádat mě, abych pro vás šel na smrt?“
Národ islámu rámoval boj amerických černochů za svá práva a sebeurčení jako součást celosvětového odporu utlačovaných národů třetího světa proti rasismu, zotročování a bílé dominanci. Také Malcolm X americkým černochům převyprávěl jejich konflikt zasazením do globálního kontextu: „Francouzské Alžírsko bylo policejní stát. Jakékoli okupované území je policejním státem – a tím je i Harlem. Harlem je policejním státem, policie v Harlemu se chová jako okupační armáda. Podmínky okupace přinutily Alžířany uchýlit se k taktice terorismu, bez něhož by opici ze zad nesetřásli. Úplně stejné podmínky dnes převažují v každé afroamerické komunitě. Americký imperialismus, zotročující národy ve světě, je jen výhonkem bílého rasismu po staletí namířeného proti černochům doma. Jeden boj pak nelze vyhrát bez úspěšného vybojování toho druhého. Boj proti segregaci a diskriminaci černochů v USA je tak zároveň bojem proti americkému militarismu a imperialismu ve světě.“
Paradoxním důsledkem touhy po separaci bylo, že černošští rasisté z Národa islámu spolupracovali třeba s bělošskými rasisty z Ku-klux-klanu
Nejdřív Molotov, potom granáty Protesty odstartované policejním násilím a udušením George Floyda před afroamerickou komunitu opět kladou otázku oprávněnosti násilí jako způsobu obrany a prosazování svých zájmů. Jak s oblibou zdůrazňoval Malcolm X, alternativou ústavní cesty postupných reforem je nekontrolovatelný výbuch rasového násilí, případně revoluční svržení stávajícího řádu: „Tento měsíc to budou Molotovovy koktejly, příští měsíc ruční granáty a nakonec ještě něco daleko horšího.“
Afroameričané totiž byli a opět jsou frustrovaní. Vysoká očekávání vkládaná do hnutí za občanská práva a později třeba do zvolení Baracka Obamy prezidentem přinesla jen hlubokou deziluzi, protože reálně se pro Afroameričany k lepšímu nic nezměnilo. Černoši tak mohou začít akceptovat násilí jako řešení v duchu americké revoluční tradice: svoboda, nebo smrt! Malcolm X přípustnost násilí jednoduše zdůvodňoval realitou, ve které černoši žijí: „Jsem extremista. Černoši v Americe žijí v extrémně tvrdých podmínkách. A kdo v těchto podmínkách není extremista, potřebuje psychiatra.“
Alternativou eskalace násilí sice jsou volební urny, ovšem podle Malcolma X pouze v případě, že se afroameričtí voliči zorganizují do jednotného bloku, o který se budou ucházet jak demokraté, tak republikáni jako o rozhodující jazýček na vahách, a budou tedy jejich požadavky brát konečně vážně. Kromě toho Malcolm X a další doufali ve vznik efektivní lobby, kterou má v USA od lékařů po farmáře kdekdo, jen ne černoši.
Kromě mizerného zastoupení Afroameričanů v politice, rasové diskriminace a policejní brutality ale Malcolm X spatřoval kořeny extremismu i v postavení černochů: „Není zapotřebí nikoho, aby podněcoval sociologický dynamit, který se napájí z nezaměstnanosti, špatného bydlení a chabého vzdělání převládajícího v ghettech. Tyto explozivní podmínky jsou přítomné již dlouho, explodují samy od sebe, nepotřebují pobízet.“
Jestli jsou všechny tyto faktory v americké společnosti stále přítomné, není divu, že se USA periodicky ocitají na hraně otevřené rasové války a na potlačování nepokojů není povolávána jen stále více militarizovaná policie (jako v Charlotte roku 2016), ale čas od času také Národní garda (ve Fergusonu 2014 či Baltimoru 2015), nebo dokonce samotná armáda (jako v Los Angeles 1992). Není pak také divu, že nadále prosperuje černošský militantismus, separatismus, a dokonce i rasismus, jehož výrazným představitelem je Národ islámu již 90 let.