ZTRACENO V JAZYCE
Sedím takhle s kumpány u piva po návratu z letní výpravy a líčím, jak neohroženě jsem překračoval rakousko-slovinské hraniční přechody, ač na cedulích stálo, že jsou dočasně vyhrazeny občanům těch dvou zemí, aby jiní tudy netahali nemoci. Jenže když jedete na kole, koho by napadlo hlídat, zda nejste třetí strana. A hlavně by tam nějaký hlídač vůbec musel být.
Výprava mě utvrdila v dojmu, že Slovinsko je sympatická země, rozhodl jsem se o tom napsat a mezi vinicemi cestou k Mariboru přišel i na to, jak vyhovět jazykovému zadání. To jsem si vzpomněl na slovinskou hymnu, o níž jsem se při rešerších k výpravě leccos dozvěděl a která mi přijde jako unikát. Jmenuje se Zdravljica neboli Přípitek a je to vlastně óda na víno. Zatímco jinde zpívají, jak zrovna jejich země je nejkrásnější nebo jejich národ nejlepší na světě, slovinský parlament před třiceti lety schválil za hymnu nového státu skladbu na text romantického básníka France Prešerena, který vyzývá pozvednout sklenice na přátelství a dobré sousedství. Pochybuji, že jiná hymna se obrací ke všem národům a začíná přáním, ať všechny žijí. Není to pěkné?
Hlavní náměstí v Lublani se nejmenuje po žádném vojevůdci, který pobil hordy nepřátel, ale básníku, co leda poblil kolegu Máchu, když se spolu ožrali
Rukopisný originál je dokonce kaligram, graficky uspořádaný do tvaru číše. A teď si vezměte, že i hlavní náměstí v Lublani se jmenuje po básníku Prešerenovi. Žádném státníku či vojevůdci, který pobil hordy nepřátel, ale rozervanci, který leda poblil kolegu Máchu, když se spolu ožrali, jak se dozvídáme z jeho deníku. Neúspěšný právník, nezodpovědný otec a nešťastný milovník zemřelý na cirhózu jater, to je národní hrdina! Jeho narozeniny jsou ještě k tomu státním svátkem.
Tato zvláštní a politicky posvěcená úcta k básníkům má vysvětlení, které na jazyce stojí. Národní státy v 19. století vznikaly hlavně podle toho, jak se kde mluví, ale i pod dalšími vlivy, třeba tradicemi starších říší. Pro Slovinsko jazykový princip platí naplno, na začátku vývoje k samostatnosti tu oblasti, kde žili mluvčí Prešerenova jazyka, semkli v celek vymezený vůči okolí. Jazyk – a tím literatura jako donedávna jediný prostředek jeho konzervace – je tedy důležitým raison d’etre státu i jeho pojivem.
Když jsem cestou zpět přece uviděl na rakouské straně mostu přes řeku Muru uniformované postavy, mohl jsem ještě uhnout, ale nakonec se odvážně vydal k nim. Namířili mi na čelo pistoli (pořád si nemůžu zvyknout, že tak dnes vypadá teploměr) a zeptali se, jestli mi není zima. Nato jsem se já zeptal, jestli můžu dál, jsa českým občanem, načež jeden odložil cigáro, vyhrabal jakési papíry, pět minut hleděl střídavě do nich a na mě, pochválil mi němčinu – čímž mě potěšil, ale zároveň naznačil, že kdybych se nepřiznával, nemusel študovat papíry – a nakonec řekl, že můžu, protože ty cedule platí jen pro auta. A když jsem to dovyprávěl kumpánům, jeden kontroval, že jsme na tom klidně mohli být podobně jako Slovinci, stačilo místo z Fidlovačky čerpat z Prodané nevěsty. Neboť tam se zpívá, že to pivečko věru je nebeský dar, vše psoty a trampoty vede na zmar.