Allenův nejsmutnější příběh
Konflikt s Miou Farrowovou zničil fenomenálnímu filmaři život, kariéru a teď i autobiografickou knihu
Kniha Woodyho Allena Apropos of Nothing by se na český trh měla dostat koncem tohoto roku (o případné vzpouře proti ní v nakladatelství Argo zatím není nic známo). Její anglická verze vzbudila na jaře bouři ještě před svým vydáním, které se právě kvůli protestům v prvním zamýšleném nakladatelství Grand Central Publishing ze skupiny Hachette podařilo až na druhý pokus, a to v nezávislém nakladatelství Arcade Publishing. Následně kniha sklidila ve významných médiích kritické reakce, z nichž ty nejvlídnější byly odměřené.
Vztah současných opor americké kultury k Woodymu Allenovi výmluvně ilustruje případ režiséra Spikea Leeho, který svého rodáka z New Yorku letos v červnu podpořil na Twitteru: označil jej za „velkého, velkého filmaře“a prohlásil, že ví, čím teď Woody Allen prochází (tedy soustředěnou palbou kvůli údajnému nevhodnému chování k sedmileté adoptivní dceři Dylan v roce 1992 a právě kvůli nynějšímu vydání knihy, kde se snaží obhájit). Velmi brzy následoval další tweet, v němž již poučený Spike Lee své podpory lituje: „Hluboce se omlouvám. Má slova nebyla správná.“
Spike Lee stihl takřka zároveň obsadit obě protikladné pozice, které dnes vůči Woodymu Allenovi umělecké osobnosti a celebrity zaujímají. Těch, kdo se od něj distancují, je ovšem víc a jsou výrazně hlasitější. Na své straně má Allen (alespoň pokud se nic nezměnilo) třeba Scarlett Johanssonovou nebo Diane Keatonovou. To však sotva může něco změnit na tom, že někdejší oblíbenec diváků i kolegů je v éře #MeToo jednou z nejtoxičtějších postav amerického showbyznysu. Mnohé nejspíš nejvíc irituje to, že se ke svému zvrhlému chování nikdy nepřiznal a dostal při tom za pravdu i od dvou vyšetřovacích orgánů, které odmítly obvinění vůči němu postoupit soudu.
To, že Allen nebyl nikdy odsouzen (ba ani souzen) a že zároveň nyní již dávno dospělá Dylan a její matka Mia Farrowová na obviněních trvají a důrazně je v tom podporuje i Dylanin bratr Ronan Farrow, vytváří ukázkovou situaci tvrzení proti tvrzení. Na čí stranu se přikloníme, závisí spíše na osobních sympatiích a společenské náladě než na faktech, které můžeme dostat k dispozici.
Já jsem to ale vážně neudělal
Woody Allen se ve své knize pokusil shromáždit maximum argumentů, které podporují jeho verzi, a až s obsesivní úporností je opakuje a domáhá se čtenářovy důvěry. Vzniká tím značně skličující a nekomfortní situace, neboť kriticky myslící čtenář zkrátka nemůže Allenovu nabídku na kamarádství přijmout a zcela odvrhnout všechny pochybnosti (stejně jako nemůže slepě věřit Mie Farrowové ani dnešním vzpomínkám někdejšího sedmiletého dítěte). Allenova urputná obhajoba vztahu se starší adoptivní dcerou Mii Farrowové Soon-Yi, vršení důkazů o falešnosti obvinění v případě Dylan a odmítání různých souvisejících bulvárních nařčení jsou v knize přebujelé jako nádor, který utlačuje všechno ostatní.
Už když se Allen v chronologické reflexi svého osobního a tvůrčího života dostane k Annie Hallové (což je etapa dávno před vztahem s Miou Farrowovou) a vzpomíná, jak jej při castingu okouzlila mladá herečka Stacey Nelkinová, považuje za nutné vymezit se vůči opakovaným tvrzením tisku, že měl vždy slabost pro výrazně mladší dívky, a to výčtem svých manželek a partnerek. „Má první žena byla o tři roky mladší než já. Stejně tak má druhá. Diane Keatonová byla ,věkově přiměřená‘, stejně jako Mia Farrowová, se kterou jsem chodil třináct let. Z toho množství žen, s nimiž jsem během těch desítek let něco měl, téměř žádná nebyla mladší než já. Jedna, a s tou jsem ve skutečnosti vlastně ani nic neměl. Jenom jsem ji pozval na výlet do Paříže, který jsem podnikal. Ona mě odmítla a tím to skončilo. Ale k tomu se ještě dostanu, protože jde o Mariel Hemingwayovou a ta historka je zábavná. Jednu mladou ženu jsem požádal o ruku, její jméno je Soon-Yi, a ona naštěstí byla pro, ale tenhle příběh přijde později a je k tomu opravdu ještě hodně co říct. (A doufám, že to není ten důvod, proč jste si koupili tuto knihu.)“
Buď záměrná ironie, nebo absurdní tragikomičnost oné doušky v závorce vynikne ve chvíli, kdy čtenář po mnoha dalších stránkách naplněných vesměs odlehčeným vyprávěním skutečně dospěje ke sblížení šestapadesátiletého Allena s jedenadvacetiletou Soon-Yi a k lavině navazujících kalamit. Následující ztěžklá, zraněná a umanutá pasáž je totiž zjevně právě ten hlavní důvod, proč Allen svou knihu sepsal a vydal. Zoufalý poslední pokus zvrátit veřejné mínění a obhájit svou čest.
Žádná dobrá varianta
To nejtísnivější na celé věci je, že pravda v klíčovém bodě onoho obludného sporu sotva může být někde uprostřed, má ji jedna ze stran, a obě varianty jsou přitom hrozné. Buď tu máme nešťastnou dívenku, kterou její slavný adoptivní otec zneužíval a pak se z toho díky milionům nasypaným do právních sporů vyzul, anebo jde naopak o milujícího otce, kterého zuřivost jeho zhrzené partnerky připravila o dceru, vypodobnila jej jako monstrum, učinila z něj veřejného nepřítele a zruinovala závěrečnou etapu jeho umělecké kariéry. V obou případech je každopádně tou hlavní obětí Dylan: ať už zneužívaná otcem, nebo zmanipulovaná matkou.
Sám Woody Allen ví a v knize to přiznává, že významnou část veřejnosti už nikdy o své nevině nepřesvědčí. Žádá proto alespoň (a v tom by mu každý rozumný člověk měl vyhovět), aby se o jeho vztazích s Miou Farrowovou a jejími dětmi nešířily bludy, kterých po internetu, ale i v celkem seriózních médiích koluje opravdu požehnaně (počínaje tím, že Allen a Farrowová byli manželé nebo že i Soon-Yi byla Allenova adoptivní dcera). Jenomže i prokazatelné skutečnosti jsou tak nestandardní, že sotva složí nějaký snadno pochopitelný obrázek – spíše divokou koláž ze života newyorských bohémů, kterým na chvíli připadalo krásné a smysluplné tvořit rodinu podle vlastních pravidel, pak se jim ale manipulace s životy jiných lidí fatálně vymkla z rukou.
Když se seznámili, měla už Farrowová sedm dětí, tři vlastní biologické a čtyři adoptované; z nich Allen později přijal za svého syna Mosese. Farrowová a Allen spolu adoptovali ještě dceru Dylan a nedlouho nato se Farrowové narodil syn Satchel, považovaný za biologického potomka Woodyho Allena, ovšem jak později Farrowová uváděla (a nejspíš nelhala), jeho otcem byl ve skutečnosti Frank Sinatra. Představu o fungování celého tohoto podivuhodného společenství příliš neusnadní ani Allenovo prohlášení v knize: „Nikdy jsme se nevzali. Nikdy jsme spolu ani nežili. Ani jednou za těch třináct let, co jsme spolu chodili, jsem nepřespal v jejím bytě v New Yorku. Kromě malého počtu případů během prvního roku či dvou, kdy možná strávila noc u mě, jsme žili odděleně.“
Chce-li Woody Allen ve své autobiografii líčit Miu Farrowovou od počátku jako značně podivínskou bytost a vypočítávat červené praporky, jichž si měl všimnout, ale nevšiml, nemá s tím v některých ohledech zase tak velkou práci. Farrowová svým dětem například s oblibou měnila jména: „Moses byl tehdy Mischa, ale jednoho dne na utkání v basketbalu, když viděla hrát velkého Mosese Malonea, se Mia zamilovala do jména Moses a změnila synovi jméno. (...) Dylanino jméno změnila na Eliza, potom na Malone a zkoušela také změnit jméno Soon-Yi na Gigi, ale ta to nechtěla. Ronan byl Satchel, pak Harmon, potom Seamus, potom Ronan.“
Jiné pasáže jsou povážlivější. Dalším červeným praporkem prý měla být „nepřirozená“blízkost Mii Farrowové s jejím biologickým synem Fletcherem a její chlad, až nepřátelství vůči adoptovaným potomkům nebo její přijímání dětí na zkoušku a jejich vracení zpátky do ústavů. Allen se s neskrývaným vděkem opakovaně dovolává svědectví svého adoptivního syna Mosese, který se v současné situaci přiklonil na jeho stranu a ve svých vzpomínkách obviňuje – stejně jako jeho nevlastní sestra Soon-Yi – Miu Farrowovou z despotických, až psychopatických výchovných metod.
Sám Allen zachází v hodnocení povahy své bývalé partnerky na dost tenký led amatérsky zhotovené rodinné anamnézy: „Miina rodina oplývala extrémně varovným chováním, kterého za ty roky, co jsem ji znal, stále přibývalo. Pití a velké problémy s drogami u sourozenců, kriminální záznamy, sebevražda, ústav pro mentální poruchy a nakonec i bratr obviněný ze zneužívání dítěte a zavřený do vězení. Jeden každý Farrow postižený poruchami sahajícími od athénského jeviště po Ztracený víkend – až, zdálo se, na Miu. Žasl jsem, jak mohla vyrůstat a našlapovat přitom tím minovým polem šílenství a vyjít z toho jako okouzlující, produktivní, milá a nepoškozená. Jenže ona nebyla nepoškozená a já jsem se měl mít víc na pozoru.“
Čím dál nepříjemnější cákance špíny (včetně výčtu toho, jak hrozně dopadly Miou vychovávané děti) směřují k dovození, že když Farrowová zjistila, že Allen navázal vztah s její nemilovanou, ba opovrhovanou a v podstatě týranou adoptivní dcerou Soon-Yi, vymyslela ďábelský plán a implantovala malé Dylan do hlavy umělou vzpomínku na zneužívání. Je to úplně neuvěřitelné? Bohužel ne. Bohužel ale pravda stále může být i jinde a četba Allenovy vášnivé vlastní obhajoby (a zároveň vášnivé obžaloby Farrowové) na této nejistotě nemůže mnoho změnit.
Necháme-li ji promlouvat, je autobiografie Woodyho Allena Apropos of Nothing cenným svědectvím o celé epoše americké kultury a inteligentní reflexí vlastní tvorby. To vše ale naneštěstí vadne v truchlivém stínu jedné nezpochybnitelné tragédie.
Allen se ve své knize pokusil shromáždit maximum argumentů, které podporují jeho verzi, a až s obsesivní úporností je opakuje a domáhá se čtenářovy důvěry
Bez této noční můry by bylo čtvrtstoletí Allenova života úplně jiné a mnohem lépe by se četla i jeho kniha, která je místy prodchnutá vtipem a sebeironií
Muž z jiné doby
Bez této noční můry by bylo čtvrtstoletí Allenova života úplně jiné a mnohem lépe by se četla i jeho kniha, která je místy prodchnutá vtipem a sebeironií a plná cenných poznámek k autorově tvorbě (těm bude namístě se věnovat v řádné recenzi českého vydání). Bylo by příjemné a zábavné listovat knihou, v níž autor vzpomíná na to, jak se také mohla jmenovat Annie Hallová, nebo kde vysvětluje projevy a následky své fobie ze vstupování do místností, kde se něco koná. V první části knihy je radost číst o Allenových začátcích a osobnostech, které jej inspirovaly, stejně jako film po filmu probírat jeho umělecký vývoj, který on sám glosuje velmi skepticky a jen o pár svých dílech je ochoten prohlásit, že se snad opravdu povedla. Vytrvale vyvrací svou pověst intelektuála (ovšem zároveň ji svým rozhledem přece jen dokládá) a tvrdí, že vše je to jen nápodoba určená od začátku k tomu, aby dokázal zaujmout chytřejší a skutečně vzdělané dívky...
Allenovo vyprávění je ovšem leckdy poněkud starosvětské, jeho perspektiva z velké časti neopustila dobu, o které vypráví, ať už jde o pohled na ženy, na požitky plynoucí z úspěchu, nebo třeba na (ne)obsazování afroamerických herců („I když pozitivní diskriminace může být v mnoha případech docela dobré řešení, v případě castingu nefunguje.“– To věru není věta, která by mu mezi dnešní americkou kulturní elitou zajistila popularitu, jakkoli je zřejmé, co tím Allen chce říci a že opravdu proti černochům nic nemá, o čemž podle něj ostatně svědčí i jeho snaha pojmenovávat své děti po černých osobnostech.)
Proto se samozřejmě najdou lidé, které irituje kniha jako celek a s upřímným opovržením vyčítají jejímu autorovi opakované přiznání, že se mu už od školního věku líbily dívky a ženy, a to někdy i zcela fyzicky. V této polemice se ale zdravý rozum přece jen nehledá tak bolestně a beznadějně.