Kolonialisté, chcete nám opět vládnout?
Zoufalí Libanonci nabídli správu země Francii
Při pohledu na Libanon, na tragédii výbuchu ledku, na obyvatele vylévající si své pocity vzteku i bezmoci napadají pozorovatele různé věci. Mezi nimi i tato. Západem otřásá vlna sebemrskačství. Jako by západní mocnosti soutěžily o to, která z nich ve své minulosti odhalí více chyb, zločinů či krutých způsobů výkonu moci. Odsuzuje se imperialismus, kolonialismus, otroctví (transatlantické, jiné nevadí), utlačování menšin ve vlastních zemích i celých národů jinde. Odsuzuje se, co přinesla civilizace „starého bílého muže“. Také univerzalismus, jak ho před 250 lety razil Immanuel Kant. A sice proto, že univerzalismus a z něj pramenící myšlenka rovnosti prý vychází z představ „starého bílého muže“. Jinými slovy, téměř vše bylo špatně. Téměř vše se musí udělat jinak a lépe.
Jenže pak přijde výbuch v Bejrútu, do Libanonu dorazí Emmanuel Macron, hlava Francie coby dávné koloniální mocnosti (přesněji mandátní správy), a světe, div se. Hodně místních ho vítá a 60 tisíc jich podepsalo petici za to, aby Francie opět – na deset let – převzala nad Libanonem mandát. Nedělejme z toho definitivní závěry. Bylo to pár dnů po výbuchu, kdy ještě ani nebyli spočítáni mrtví. V době, kdy se společnost nachází v emočním rozpoložení, kterému se někdy říká „zoufalí lidé dělají zoufalé věci“. Ale úvaha o tom, že dříve úspěšnou zemi by mohla postavit na nohy bývalá koloniální mocnost, není až tak ojedinělá.
Když se řekne dekolonizace či „rok Afriky“, představíme si především Francii a rok 1960. Stačí se podívat do kalendáře. Každých pár dní narazíme na 60. výročí nezávislosti té či oné africké země na Francii. Ale teď sílí opačný, ač úzký trend. Před deseti lety si 95 procent obyvatel ostrova Mayotte, zeměpisně i historicky patřícího ke Komorám, odhlasovalo návrat pod svrchovanost Francie (dnes je to nejvzdálenější region EU).
Libanon je jiná liga. Tam je idea návratu pod správu Francie absurdní z více důvodů. Hlavně proto, že ji sama Francie ústy prezidenta odmítla. Ale hlavně proto, že Libanon je z hlediska praxe i ústavního uspořádání de facto sektářský stát. I kdyby tu myšlenku schválili tamní křesťané, je to jen třetina populace. I kdyby se k nim, čistě hypoteticky, přidali třeba šíité, proti by byli už z principu sunnité, tedy opět třetina populace.
Libanonská petice žádající správu země z Paříže poslouží jako téma v západních debatách. Dokládá, že to, co je pro zdejší flagelanty dědičný hřích „starého bílého muže“a děs, může být pro řadu lidí z bývalých kolonií docela lákavá alternativa. Nejdepresivněji na ně možná působí to, že domácí zdroje jim žádnou lepší alternativu nenabízejí. Demonstrující Libanonci skandují hesla o revoluci. Ale co by mohla revoluce v sektářsky uspořádané zemi změnit? Vrátit ji k občanské válce? Co změnila „cedrová revoluce“v roce 2005?
Právě když u nás začala „sametová revoluce“, Libanonci ukončili občanskou válku dohodou v saúdskoarabském Táifu. Ta stanovila, že ve 128členném parlamentu bude počet křesel pro křesťany a muslimy nastálo a pevně 64 : 64. Tyto kvóty zabetonovaly soutěž politických myšlenek či programů. Nejde o to, co navrhujete ke skladování ledku, ale o to, do jakého kmene patříte. Tečka.
Libanonská petice žádající správu země z Paříže poslouží jako téma v západních debatách. Dokládá, že to, co je pro zdejší flagelanty dědičný hřích „starého bílého muže“a děs, může být pro řadu lidí z bývalých kolonií lákavá alternativa.