Aspoň na chvíli přinášet radost
LN Sdružení Loutky v nemocnici potěší hospitalizované děti až 700 vystoupeními ročně. Určitě nestíháte všechna. Jak často sama hrajete?
Zdaleka nejsem u všech představení. Hraji tak jednou dvakrát za týden. Jsem předsedkyně našeho spolku, a tak plánuji a koordinuji vystoupení, starám se o kombinaci dvojic hudebník a herec a vysílám je střídavě do různých nemocnic po celé republice, aby děti neviděly opakovaně stejné vystoupení. Ale hraní je pro mě moc důležité, protože okamžitě sama vidím, co funguje a co naopak skřípe, a mohu naše návštěvy upravovat, domýšlet, vylepšovat.
V poslední době mi připadá, že Loutky v nemocnici jsou mojí hlavní činností. Právě kvůli organizační práci. Máte-li koordinovat pětadvacet lidí, spolkne to hodně času. Navíc většinu představení režíruji nebo na ně nějak dohlížím. I když se třeba částečně improvizuje, musí se předem zkoušet. A když třeba chystáme CD, jde o každodenní práci.
LN Ještě nedávno jste přitom říkala, že nejvíc sama sebe vnímáte jako spisovatelku.
Pořád platí, že v téhle fázi života nalézám v psaní největší radost i invenci. Úplně se tetelím blahem, když se mi podaří ukrojit trochu času na psaní. Jakmile mě něco napadne a začnu pracovat na knížce, říkám si, zase jsem doma, sláva. Vlastně jsem díky vynucenému volnu během koronavirové krize dopsala další knížku – Kabát a kabelka. Nápad jsem nosila v hlavě velmi dlouho a příběhy těch dvou jsem měla jak v počítači, tak v různých sešitech. Kniha by měla vyjít příští rok. Rozepsanou mám další knížku, pracovně nazvanou Stromy. Stromy jsou se svojí dlouhověkostí a jistým druhem pomalé paměti v letokruzích úžasné. My se sice tváříme, že jsou naprosto všední, protože jsou pořád s námi, ale mě fascinují. Nabízejí spoustu příběhů.
LN Patnáct let Loutek v nemocnici musí znamenat ohromný vývoj jak pro vás, tak v přístupu zdravotnických zařízení k „nemocničním loutkářům“. Jak se změnil?
Zpočátku, když jsme vstupovali do nemocnice, jsme si připadali trochu jako záškodníci. V roce 2005 na nás lékaři opravdu často hleděli spatra. Mají ti lidé vydezinfikované ruce? Co si to nesou za krámy? Často si vybavím jednu historku, kdy jsme hráli v pokoji, dítě se usmívalo a bylo šťastné, a najednou vešel doktor se slovy: „Prosím vás, vypadněte, teď bude vizita.“Až takhle tvrdé to někdy bylo. Vycouvali jsme, říkali si, jestli vůbec má smysl pokračovat. Samozřejmě že lékař je mnohem důležitější. Ale naštěstí se situace opravdu změnila. Teď už nás vítají a dokážou nás správně využívat. Řeknou třeba: „Tahle holčička nechce chodit a je otázka proč.“Hned zaimprovizujeme na dané téma. Třeba že je potřeba malou zlobivou loutku zachránit zpod nočního stolku – no a holčička vyskočí z postele, aby loutce pomohla. Hned je jasné, že chodit může. Tuhle informaci může pak lékař použít. I rodiče bývají nadšení, protože vidí, že to funguje. Včera jsme byli na ambulanci hematologie, kde děti čekají na vyšetření strašně dlouho a jsou pochopitelně v úzkosti a ve stresu. Když tam vtrhneme se slovy, „kdo si chce zazpívat, tak může, tady jsou chrastítka“, hned vidíte, jak se ta očička rozsvítí a stres odplyne.
LN Setkání s mnohdy velmi smutnými příběhy musí být i pro vás náročné.
Hodně si o všem povídáme. Jedna z nás je psychoterapeutka a navrhla možnost návštěv u jedné kolegyně psycholožky, kdyby někdo z nás pocítil, že si nosí smutné příběhy domů a zraňují ho, nebo si naopak staví kolem sebe zdi a ztrácí citlivost. Ale zatím se nikdo neobjednal. Myslím, že ať už člověk řeší cokoliv smutného, a někdy se mu může chtít i brečet, přece si odnáší radost. Nikdy to není zbytečné, vždy alespoň na okamžik rozptýlí tíživou situaci a pomůže. A to je úžasné.
LN Z nového alba Divočiny cítíme i vliv dalších účinkujících, ale velmi evokuje dětské písně vaší kapely Zuby nehty.
Určitě to tak musí být, protože většinu písniček jsem napsala já. Všechny pocházejí z představení, která v nemocnicích hrajeme, jen jsou trochu dotvořené, prodloužené či doaranžované, aby obstály na CD. Řada z nich pro nahrávání získala další sloky. Zároveň se ale na desce podílely osobnosti z různých žánrů, třeba Jaromír František Fumas Palme z kapely Původní Bureš, Jirka Hodina z Mantabanu, hudebnice Pavla Jonssonová, písničkářky Terezie Bergmannová a Sylvie Krobová, úžasný klavírista Zdeněk Havlíček, moji synové Kryštof a Matyáš ze skupin Iritující Pýchora a Představy, postavy a další. Udělalo mi velkou radost, jak invenčně a s nadšením do toho šli, takže už nejde o písničku jednoho autora.
Publikum zná Marku Míkovou spíše z kapely Zuby nehty, jako autorku knížek pro děti, herečku a divadelní režisérku. Její hlavní činností se však stalo sdružení Loutky v nemocnici, které právě slaví 15. výročí novým albem Divočiny.
LN Zvláště zábavná je píseň Babky. Koresponduje s kultovní sérií skladeb Paní I, II až x od Zuby nehty, souhlasíte?
Možná to tak trochu je. Napsala jsem loni knížku Babky – odtud pochází text. No a babky jsou pochopitelně tak trochu paní – tedy ony paní ze Zubů nehtů. Já, Pavla Jonssonová a Hana Řepová, které pořád baví spolu blbnout, teď zrovna v Loutkách v nemocnici.
LN Stíháte vlastně ještě Zuby nehty?
Zuby nehty stále příležitostně hrají, přestože sestava se opět hodně proměnila. Netlačíme na to, abychom vystupovaly každý týden, ale pořád nám muzika dělá radost a myslím, že tu naši poslední desku ještě nahrajeme. Každopádně ji máme připravenou a v říjnu plánujeme jít do studia.
LN K tomu ještě občas hrajete sama – třeba v rámci sdružení Osamělí písničkáři.
Do Osamělých písničkářů mě přitáhl Caine z kapely Znouzectnost v době, kdy to vypadalo, že Zuby nehty s hraním definitivně končí. Potkal mě a povídá: Ty přece nemůžeš přestat vystupovat! Jsem vděčná, že mě do spolku přijali, a líbí se mi, jak ho Jan Burian organizuje. Motivovalo mě to, abych dokončila pár rozpracovaných písní a napsala si další repertoár, který se z velké části liší od toho, který hraji se Zuby nehty.