Test důvěry
Podíl seniorů na volbách dá vysvědčení státu
Když člověk po volbách sleduje čísla o účasti, mnohdy na něj padají chmury. Toto že je ten kýžený svátek demokracie? Tak úzký je zdroj moci lidu volícího své zástupce? Ale při všem skuhrání zlepší dojem jiná věc. Samozřejmě, z návštěvy volební místnosti jednou za dva či čtyři roky nelze dělat závěry. Ale stejně si člověk všímá, kolik zástupců seniorní generace chodívá hlasovat, respektive kolik jich sedí za stoly ve volebních komisích.
Účast starší generace působí nadproporčně, což má své příčiny i důsledky. Silná příčina je dána už tím, že volit se smí až od 18 let. A důsledky vidíme v obsahu volebních kampaní. Třeba v tom, nakolik se politické strany bez rozdílu barev snaží získat důchodce. Ale pak je tu i stránka, řekněme, nepočitatelná, matematicky nemodelovatelná, leč dosti účinná. Právě senioři si svobodných voleb dokážou vážit víc než generace mladší (dnes lze říci generace pod 40 let), neboť již pouze oni pamatují život bez svobodných voleb a politické plurality.
Oni jsou už skoro jedinou skupinou, před kterou to prostě nejde okecat. Tady si autor glosy dovolí osobní vsuvku. Moje matka (*1927) poprvé volila v roce 1946, tedy ve volbách svobodných jen napůl (směly kandidovat pouze strany Národní fronty, ne třeba agrárníci). První skutečně svobodné volby zažila až v 63 letech (v červnu 1990) a dodnes si toho váží.
Vše, co tu bylo řečeno, je známo. Ale letos poprvé je to narušeno dopady epidemie. Ta staví pořádání voleb před dilema odrážející střet dvou úctyhodných zásad. Zásady co nejširší participace ve volbách (pasivní či aktivní účast, zasedání ve volebních komisích) a zásady ochrany rizikových skupin.
Je to problém ve všech vyspělých státech. Je to problém, který nelze řešit na rozkaz státu, politických stran ani místních politických elit. Ale zároveň je to zátěžový test pro stát, kraje i místní samosprávy. V roce korony doloží účast seniorů ve volbách, zda rizikové či ohrožené skupiny důvěřují státu, politickým elitám i systému zdravotnictví.