Drsná Juráčkova demytizace
Paměti žen, které žily po boku slavných mužů, nezřídka bývají pokusem o vystoupení z pozadí, neřkuli zapomnění. A pak ještě pomstít se za léta ústrků, sobeckého prosazování se a nevěr také není marné. Třeba Francoise Gilotová to u Picassa zvládla na jedničku s hvězdičkou, její pohled na mistra v nedbalkách byl příšerný, ale tak autentický, že mu skoro nešlo nevěřit. Když se nyní objevila objemná bichle Dani Horákové s názvem O Pavlovi, prohlížela jsem si ji s nedůvěrou – další zneuznaná manželka, pomyslela jsem i s vědomím sugestivních a depresivních deníků režiséra Pavla Juráčka, který se právě jimi stal doslova mučedníkem normalizace.
A skutečně zpočátku jsem měla pocit, že téhle paní nejde o nic jiného než vypsat se ze svého kalamitního vztahu s geniálním režisérem a scenáristou, a to včetně těch nejintimnějších detailů. Ostatně je to svým způsobem polemika s jeho deníky a začíná tím, jak se s Juráčkem seznámila a jak mu propadla na celý život, ale vzápětí jej líčí jako psychopata, mindráka a člověka s darem ubližovat těm, kteří to s ním mysleli dobře. A skutečně hned od počátku pálí nejtěžšími kalibry a zároveň všechny lidi kolem sebe a Pavla posuzuje prizmatem, zda byli ochotní režisérovi pomoct. To už jsme v Německu, kam se manželé Juráčkovi
nuceně uchýlili, když Pavel podepsal Chartu a byl vyhozen z Barrandova.
Jenže jak jsem se začítala, začala jsem té knize propadat a autorčino upřímné, drsné i sebezraňující psaní mě nenechalo v klidu a pochopila jsem, že Daňa Horáková je všechno, jen ne uražená žena dožadující se po letech pozornosti. Především jsem oceňovala její brilantní charakteristiky mnoha aktérů jejího životního příběhu od Václava Havla přes muže a ženy nové filmové vlny až po Ludvíka Vaculíka. Třeba její srovnání Juráčka a Menzela je naprosto přesné.
Drsný je i její pohled na disent, o kterém také píše s nemilosrdnou otevřeností. Bavily mě i její přesné rozbory jejich nevěrnictví, dokázala v nich objevit svým způsobem jedinečné komično. Daňa nešetří nikoho včetně sebe a pro českého čtenáře je také mimořádně zajímavé líčení kulturně-politického klimatu západního Německa na přelomu 70. a 80. let: popisuje rvačky o kšefty, levičácké pózování umělců, přežranost z blahobytu, a v tom všem ještě motání se českých exulantů – schopných i parazitů.
Středem ale zůstává její vztah s Pavlem Juráčkem, láska stejně absolutní jako nenávistná a ničivá, od níž odpoutat se je životní výkon. A autorka také v knize postupně skládá obraz nervního a talentovaného muže, který vyhasl. A tím pádem klade čtenáři otázku, zda se tak stalo kvůli politickému vývoji, který ho odstavil. Jestli těch běsů, které ho stravovaly, nebylo na ten pád příliš i bez normalizace. Ještě že je na světě dost hodných manželek a milenek slavných, které nikdy nic nesepíšou a člověk nemusí ztrácet iluze.
Jak jsem se začítala, začala jsem té knize propadat a autorčino upřímné, drsné i sebezraňující psaní mě nenechalo v klidu a pochopila jsem, že Daňa Horáková je všechno, jen ne uražená žena dožadující se po letech pozornosti