Vlaštovky blížících se voleb
Zvýšení penzí a zrušení konceptu superhrubé mzdy přinesly náměty k debatám. Víc si od toho neslibujme
Troje volby, které nás v příštím roce a půl potkají, konečně vnáší do koronavirem přesycené veřejné debaty tradiční témata – penze a daně.
Již dnes lze u penzí předvídat, jak to dopadne. Penze se navýší víc, než je ze zákona nutné a vzhledem k situaci rozumné, a přijde i jednorázové navýšení, načasované těsně před volbami do Poslanecké sněmovny.
Trochu těžší je odhadnout, jak bude kompenzován výpadek příjmů rozpočtu v důsledku premiérem ohlášeného zrušení konceptu „superhrubé mzdy“. Ovšem jasné je, že střední i vyšší střední třída si nakonec s příjmy polepší v podstatně menší míře, než by odpovídalo snížení jejich příjmů v době, kdy byla superhrubá mzda zaváděna.
Nic z toho není nijak překvapující, tak prostě funguje demokratická politika vlády, která svou existenci zakládá na podpoře politických stran volených především penzisty a občany s nižšími příjmy. Nic nás ale také neopravňuje čekat, že návrh přinese nějaký jiný užitek, než je ono již zmíněné oživení veřejné debaty staronovými tématy.
Kdo pomohl více
Nejprve k penzím. Čistě z hlediska vývoje cen není žádný důvod k navyšování penzí nad rámec daný zákonem a vývojem cen. Vývoj indexu cen spotřebního koše důchodců v posledním roce se odchýlil – primárně díky sezonním vlivům rychleji rostoucích cen potravin, které mají v onom spotřebním koši u důchodců vyšší váhu – od vývoje celkového indexu jen velmi nepatrně, o zhruba 0,5 procentního bodu. To samozřejmě není odchylka vyžadující kompenzaci. Navíc rychlejší růst cen potravin nepředstavuje trvalý jev, neúrody střídají nadúrody a v průměru je úroda samozřejmě průměrná. Faktický stav věcí však samozřejmě nezabrání politikům, kteří se o volební hlasy penzistů opírají, hlasitě prohlašovat něco jiného. Což také zvláště představitelé ČSSD Jan Hamáček a Jana Maláčová již minulý týden razantně za obecného přikyvování ostatních – kdo by si chtěl před volbami naštvat důchodce? – učinili. Čekejme tedy v budoucnu spíše přetahování o to, kdo pomohl více. Rozpočet, tipuji, prostě „vrkne“o něco mezi 10 a 20 miliardami korun, než představuje zákonem definovaná valorizace.
U zrušení „superhrubé mzdy“je situace složitější především proto, že v něm jde o objem peněz takřka o řád vyšší. Přestane-li se stávající daň ze mzdy počítat ze základu představovaného tzv. superhrubou mzdou (hrubou mzdou a odvody zaměstnavatelů do sociálního a zdravotního pojištění) a začne se opět počítat „jen“z hrubé mzdy, přijde rozpočet v konečném důsledku tohoto kroku o něco mezi 70 a 80 miliardami korun. Proto se již minulý týden ozvalo ústy své ministryně ministerstvo financí s tím, že zřejmě bude třeba kompenzovat výpadek daní progresivními sazbami tak, aby ti lépe vydělávající, kteří by na takové změně mohli skutečně významněji benefitovat, toho zas tak moc nedostali. Angličtina
má pro pokus o slučování neslučitelného takovou pěknou frázi „squaring the circle“(česky známou jako kvadratura kruhu), k tomuto se hodí přesně. Ano, dát významný benefit, aniž by to něco stálo, je skutečně mimořádně obtížné.
Bylo by to vše vcelku zábavné, kdybychom už dávno neměli k dispozici daňové studie (např. z OECD), které ukazují, že jednou ze skutečných dlouhodobých brzd české ekonomiky je vysoké zatížení kvalifikovaných profesionálů daňovými a jinými odvody. Náměty k debatám nám tedy zvýšení penzí i zrušení konceptu superhrubé mzdy nepochybně přinesly a ještě do voleb přinesou, nic víc si však od nich neslibujme. Rozhodně pak ne nějaký významný strukturální posun české soustavy veřejných financí k lepšímu.
Dát významný benefit, aniž by to něco stálo, je skutečně mimořádně obtížné