Spotřeba plastů roste. On sám za nic nemůže

Občas v mediích probleskne zpráva, že existuje Velká pacifická odpadková skvrna a že spotřeba (produkce) plastů roste. Nutno podotknout, že odpadková skvrna není jen jedna, ta v Tichém oceánu je však nejznámější a zřejmě i největší. Sestává totiž z plochy převážně plastového odpadu o rozloze několika evropských států. Navíc se tato „ilegální skládka“plastového odpadu již určitou dobu sleduje, řadu let se o ní píše, a nejde tedy o žádnou novinku. Spotřeba plastů ale stále roste, ročně se blíží 400 milionům tun. Přibližně 40 procent je přitom použito na výrobu jednorázových obalů, a stává se tedy odpadem téměř okamžitě. Zajímavá je informace, že cca polovinu všech plastů jsme vyrobili během posledních 15 let, ačkoliv o hromadících se odpadcích v severopacifickém víru se píše nejméně stejnou dobu. Tento vodní vír v severním Pacifiku způsobil, že se plastový odpad nahromadil na určitém místě a my jsme si ho konečně všimli…

Spotřeba plastů se tedy nejen neustále zvyšuje, ale toto zvyšování produkce se dokonce zrychluje, a to přes alarmující údaje o všudypřítomnosti plastového odpadu. Proto nejnovější odhady, které vyšly nedávno v prestižním časopise Nature, předpokládají spotřebu plastů v roce 2040 okolo 1300 milionů tun! Nicméně tento odhad se neliší od jiných, již několik let starých odhadů, a opět tedy nejde o novou informaci… Tato studie je zajímavá spíše tím, že předpovídá produkci a úniky do životního prostředí, pokud nastanou různé scénáře týkající se omezení výroby, náhrady, recyklace plastů atd.

Z předchozího textu ale především vyplývá, že informace o katastrofálním znečištění oceánů máme k dispozici již dlouhou dobu a teprve pozvolna přijímáme dílčí kroky pro omezení nadužívání plastů a pro správné zacházení s plastovým odpadem. Oceány jsou ale jen jednou složkou životního prostředí a plast nás ovšem zřejmě ohrožuje i na souši. Problém totiž spočívá v tom, že značnou část odpadu (a to i plastového) stále ukládáme na skládky a plast má tu neblahou vlastnost, že se postupně rozpadá na tzv. mikroplasty (plastové částice menší než 5 mm), které putují životním prostředím. Mikroplasty (zejména v rozměrech mikrometrů nebo menších, které již mohou pronikat do tkání živočichů) jsou vědeckou komunitou v poslední době intenzivně studovány a výsledky odhalují stále nová a nová možná nebezpečí pro organismy. Nedávné analýzy odpadu v pacifické odpadkové skvrně bohužel ukázaly přítomnost jednorázových kelímků ze sedmdesátých let. To znamená, že ačkoliv nás mikroplasty obklopují a jsou nalézány ve veškeré potravě a vodě, kterou konzumujeme, současné plastové odpady se nám na mikroplasty teprve rozpadnou…

Nedostatek pravidel a selhávání při likvidaci plastu Co s tím? Bohužel se zdá, že je za minutu dvanáct, nebo už dokonce později, nicméně nejméně na vině je samotný plast, který je v současnosti nenahraditelným materiálem. Na vině je stoupající životní úroveň a s ní spojený konzumní způsob života, ale hlavně nedostatek pravidel a dodržovaných postupů vedoucích k následné likvidaci plastu, tedy nezodpovědnost.

Prvním, nejdůležitějším krokem je zamezení vstupu plastového odpadu do životního prostředí pomocí separace neboli třídění (pokud možno u zdroje). Dále je nezbytné plastový odpad buď ve smysluplných případech recyklovat (známe mechanickou i chemickou recyklaci), nebo ho využít energeticky, například v tzv. zařízeních pro energetické využití odpadu nebo v cementárnách. Plasty nejsou totiž nic jiného než transformované ropné produkty a mají i podobnou výhřevnost. Jejich spalováním (při vysoké teplotě v zařízeních k tomu určených!) sice vznikají skleníkové plyny, jejich příspěvek ke skleníkovému efektu je ale v porovnání s energetikou nebo dopravou zanedbatelný. Vždyť na výrobu plastů se spotřebovává pouze cca osm procent ropné produkce.

Již „uložený“plast v životním prostředí je ale problém. Občas se vyskytnou zprávy o snaze použít norné stěny na záchyt plastu z mořských plastových ostrovů, ale nejenže není zřejmě realistické plastový odpad kompletně z moří odstranit (jen pacifická skvrna má zřejmě rozměr jako čtyři Německa), ale mnohem více plastů, než uniká do moře (zřejmě podhodnocené odhady jsou asi osm milionů tun ročně), se ukládá či ukládalo na skládky a ty stěží vykopeme a roztřídíme. Každý krok správným směrem je však žádoucí. Plast se sice dále rozkládá, ale o jeho osudu moc nevíme, jen to, že čím menší částice vznikají, tím jsou potenciálně nebezpečnější. Rovněž se občas objeví optimistické informace o rozkladu plastu pomocí organismů, nicméně tyto mechanismy jsou velmi pomalé, fungují jen na vybrané typy plastů a z praktického hlediska jsou nevyužitelné.

Ačkoliv Evropa není dominantním zdrojem plastového znečištění, rozhodně k němu různými způsoby přispíváme a především jsme schopni určovat budoucí trendy pro rozvíjející se státy. Právě proto je nezbytné zaměřit se na budoucnost a přijmout veškerá smysluplná opatření pro omezení nadužívání plastů, jejich efektivní separaci, pokud se stanou odpadem, a jeho další recyklaci, nebo alespoň energetické využití.

TOMÁŠ CAJTHAML ředitel Ústavu pro životní prostředí PřF UK