Pomáhej těm kolem sebe
O šílenství a blázincích už psali mnozí spisovatelé, teď se k nim se svou prvotinou přidala i Francouzka Victoria Masová
Psychiatrická klinika většinou k návštěvě moc neláká, člověk má obavu, aby si ho tam nenechali. Ale existují výjimky. Jednou z nich je prvotina francouzské spisovatelky Victorie Masové, letos třiatřicetileté, která vyšla v původním znění loni a v překladu pak před pár týdny v nakladatelství Odeon. Jmenuje se Bál šílených žen.
O šílenství a blázincích psali v literatuře i kulturní historii mnozí, domácí i hosté, třeba Václav Ryčl nebo Michel Foucault. A nebylo to pěkné čtení, ať měl text podobu poetizované zpovědi, brutálně drásavé sebediagnózy (Ryčlův Pavilon číslo 13), anebo filozofující studie, v níž se analýza fenoménu snoubí s hlubinnou kritikou (Foucaultovy Dějiny šílenství a Zrození kliniky).
Cirkus Sade
Masová si vzala z každé strany něco: čas a místo jsou autentické, a dokonce i některé postavy mají reálné předobrazy. Paříž 1885: hospitál Salpetriere, vedený Jeanem-Martinem Charcotem, charismatickým lékařem, zaměřeným hlavně na praktické, trochu spektakulární zkoumání hysterie. V Salpetriere k tomu měl všechny podmínky: jednak to byla klinika výhradně pro ženy (muži byli pod zámkem v Bicetre a děti v Pitié), jednak měl mocenské pole tak široké, jak si právě namanul. Jednou v roce, v čase masopustu, pak kliniku, připomínající obřího barokizovaného pavouka, otevřel pařížské smetánce. Nabídl jim titulní bál, freak show jak vystřiženou z legendárního filmu Toda Browninga, přehlídku pacientek namaskovaných podle vlastních fantazií, které svou „nenormalitou“utvrzovaly návštěvníky v jejich nadřazené „normalitě“.
Ten bál sice dává příběhu pointu, ale jinak o něj moc nejde. Síla té knihy ostatně není v příběhu, jehož děj je spíš pozvolný, digresivní, ostatně jak je ve francouzské beletrii, míchané s esejistickými úvahami a básnickou obrazností, dobrým zvykem.
A Charcot není hlavní hrdina; je sice principálem celého toho sadistického cirkusu, jak každoročního bálu, tak každodenní lékařské praxe, založené na křesťanském bludu o přirozenosti patriarchátu, respektive o méněcennosti ženského pohlaví, ale nitky příběhu drží v rukou někdo jiný.
Tělo, duch a duše
Hlavní postavy jsou v Bálu šílených žen dvě: jedna je zevnitř, druhá zvenčí, jedna je normální, druhá nenormální. Během příběhu si role prohodí: z ošetřovatelky Genevieve se stane pacientka a z pacientky Eugénie, násilně dovlečené před soudní stolec vlastním otcem, zoufalým otrokem konvencí a konformismu, se stane svobodná, kompletní bytost. Na scéně je totiž ještě něco: spiritismus, víra v záhrobní svět obývaný duchy. Právě s nimi dokáže Eugénie komunikovat. Ta symbolika je jasná: svět duchů je podvědomí, lokalita, kam majoritní společnost brutálně vytlačila všechno nepohodlné, obávané, zakazované. Na tohle ale nepřišel Charcot,
ten léčil, spíš týral tělo; na to přišel až o pár dekád později Sigmund Freud, jehož psychoanalytický koncept je založen právě na úsilí přirozeně narovnat, zkompletovat lidského ducha.
Masová je vlastně kritická ve Foucaultově duchu: jde proti náboženství (jako neléčené kolektivní hysterii), jde proti lékařům (kteří si vždycky myslí, že vědí víc než pacient), jde proti drze a agresivně nárokované mužské nadvládě (která vždy skrývá nějaký ten sexuální mindrák, úzkosti a strach), jde proti omezenosti racionalismu (který nevěří v duchy proto, že by obratem ztratil svou legitimitu a nebesa by se mu zřítila na hlavu).
Není to ale žádné tažení proti všem, revolta a la these, jaké se dneska s gustem nosí jak v literatuře, tak v životě. Je to přirozená cesta osvobozování člověka, které má na rubu vlastního snění jistou citlivost, ohleduplnost k druhému. Když se Genevieve loučí v dramatickém finále s Eugénií, má jedinou prosbu: „Pomáhej těm kolem sebe.“Tak hurá do toho!
Victoria Masová: Bál šílených žen
Přeložila: Alexandra Pflimpflová Vydal Odeon, Praha 2020