Měkkýš s tajemstvím se vrací
Ve znečištěných českých řekách se perlorodka nezvládne sama množit a mizí. Badatelé vypiplali novou generaci v poloumělém chovu a zkoušejí, jak se uchytí.
Nejcennější českou perlu míval svého času císař Rudolf II., vážila třicet karátů. To bylo v dobách, kdy se ještě české řeky hemžily tmavě šedým mlžem, dna bývala perlorodkou úplně pokrytá. Kombinací masivních výlovů kvůli blyštivé kuličce a znečištění životního prostředí došlo k nevyhnutelnému: perlorodky z našeho území skoro zmizely a neexistuje jedno jediné místo, kde by se dokázaly samy množit. Jen dožívají kolonie stařešinů a matriarch.
Češi proto před třemi lety spojili síly s Rakušany, aby ve sdíleném povodí řeky Malše zkusili vysadit novou generaci. Role náhradních rodičů se na této straně hranic ujali coby hlavní partner projektu ministerstvo životního prostředí a odborníci z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka (VÚV) ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny.
Bez pstruha to nejde
Včera první várku vypiplaných „mimin“vypouštěli do Malše. Pionýrů bylo několik desítek, přes tisíc sourozenců se přidá později: dohromady je aktuálně k dispozici 1700 odchovaných mláďat. „Perlorodka říční žije z našich živočichů nejdéle, 80 až 140 let. Díky tomu se některé její populace zachovaly až dodnes, přestože několik desítek let nedochází k jejich úspěšnému rozmnožování. Ochranu perlorodky komplikuje její velmi složitý a částečně parazitický životní cyklus. Mladí jedinci nedokážou přežít první roky života v poškozeném prostředí našich řek,“sdělil při vyvádění mladých František Pelc, ředitel AOPK.
Aby se z mlže stala úctyhodný letitý organismus, chce to hodně času a optimálních podmínek. Pro vývoj a množení vyžadují čistotu vody, která v některých parametrech překonává tu pitnou kojeneckou. Nejdřív se po oplodnění vyvine v v těle samice vajíčko, které následně vypustí volně do vody v podobě mikroskopické invazní larvy.
První konečná nastává, pokud má larva smůlu a nenarazí zavčasu na pstruha, co by ji vdechnul. Jinde než na jeho žábrách zárodek perlorodky prvního půl roku žít neumí. „Dozrálé juvenilní perlorodky, ne větší než milimetr, poté odpadávají a zahrabou se pod dno čistých prokysličených potoků nebo řek. Zde žijí 10 až 20 let a teprve pak postupně vystupují na povrch,“popisuje Věra Kladivová z VÚV.
Do té fáze se většina perlorodek vůbec nedopracuje. Mají málo přírodního vápníku, aby si postavily pořádnou lasturu, takže je každý plavený kamínek poškodí a ony uhynou. Nebo se jim nedostává dost potravy, již získávají z opadu z listnatých stromů, které léta mizely pod smrkovou výsadbou, případně je zahubí splach jílu či hlíny z polí.
„Pro jejich další osud je klíčové šetrné hospodaření v celém povodí, chráníme proto vedle Malše i mnoho jejích přítoků. K udržení kvality luk je potřeba sekat trávu, prořeďují se břehové porosty kvůli oslunění toků. Důležitá jsou protierozní opatření, budují se třeba sedimentační pasti, které brání tomu, aby se splaveniny dostaly ve větším množství do toků,“vypočítal body záchranného programu jeho koordinátor Ondřej Korábek z AOPK.
Kdysi početná populace perlorodek dnes čítá pouze deset tisíc exemplářů. Česká republika není zdaleka jediná, kdo se o lastury, co umí vyrobit skvost, připravil – na šumavské říčce Blanici žijí skoro všechny zdejší perlorodky a je to nejpočetnější kolonie ve střední Evropě. Další enklávky se vyskytují už jen na horním toku Vltavy, Malše a jejích přítocích.
Nové generace se proto zakládaly poloumělým chovem. Vědci museli nejdříve prozkoumat kolonii v Malši a pátrat, jestli mezi prastarými mlži ještě najdou nějaké reprodukceschopné jedince. Pár jich bylo, takže experti odlovili larvy a přivedli je do příhodné trajektorie zvláště vybraným a sledovaným pstruhům.
Záchranný program zahrnuje i péči o tuto rybu, protože bez ní by se částečně parazitický mlž neobešel. Populačnímu boomu proto experti pomáhali rovněž, vysazovali líhňový plůdek nebo „kulili jikry“přímo do toku.
Poté, co juvenilní měkkýš opustí hostitelská žábra, uloží se do ochranné klícky, aby si mohl v bahně klidně růst a vyvíjet svůj filtrační systém, jímž přijímá potravu. Mimochodem jedna perlorodka přes den přefiltruje 50 litrů vody, takže slušně velká kolonie funguje jako výkonná přírodní čistička.
Na maso a na parádu Perlorodky sbíral už pračlověk, toho ale nezajímala perleťová kulička, toho zajímalo, že měkké mlžovo tělo se dá sníst – díky jeskynním nálezům perel se ale ví, že to pračlověk dělal. V tuzemských vodách přišlo lovení lastur na pořad dne mnohem později, první zmínky o českých perlách se dochovaly z 15. století. Ale pak už se lovilo ve velkém.
Nejenom šlechta a hlavně církve, do jejichž revírů povodí spadala, ale i prostý lid prostřednictvím mnoha pytláků. Česká perla byla cenná – na začátku 18. století se dala podle zápisů vydělat více než zlatka za jednu. Naštvaný kníže Jan Christian z Eggenbergu proto přiměl v roce 1681 krumlovského hejtmana, aby se perlorodkový pych trestal smrtí.
Ať už legálně, nebo nelegálně, kolonie se kvůli hledání perly decimovaly ve velkém, z dobových kronik vyplývá, že na jeden nález připadlo 500 až 800 plonkových měkkýšů. Od 20. století je říční mlž chráněný. Pytlačí se ovšem dodnes, ale šance, že člověk narazí na perlu, je úplně mizivá: nemají dost vápníku na to, aby si udělali pořádnou lasturu proti kamení, natož aby obalovaly zachycené zrnko písku, ať netlačí. Nelegální lovci tak dosáhnou jenom zahubení perlorodky.