Běloruské dvojbezvládí
Země se zasekla na mrtvém bodě. Odhadnout výsledek tamní krize je teď nemožné
Běloruské prezidentské volby z 9. srpna přinesly dokonalé překvapení: dlouholetý diktátor Alexandr Lukašenko v nich sice údajně zvítězil s více než 80 % hlasů, zatímco jeho hlavní soupeřce a zcela nové tváři běloruské politiky, Svjatlaně Cichanouské Ústřední volební komise přisoudila jen kolem 10 %. Tomu ovšem v zemi skoro nikdo nevěří. Reálná čísla bohužel neznáme, ale seriózní analýzy ukazují, že poměr sil je zcela jiný a že není vyloučeno, že právě charismatická intelektuálka a vystudovaná anglistka Cichanouská ve skutečnosti bezohledného politického matadora porazila.
Zcela nevídané v moderních běloruských dějinách je to, co nastalo ihned po volbách: Bělorusové se v opravdu masovém měřítku vzbouřili a už tři týdny vytrvale vycházejí do ulic, volají „odejdi“a někteří k tomu naprosto oprávněně dodávají – „ty vrahu“! Podle některých odhadů se přitom hlavně při nedělních mítincích a hlavně v Minsku schází až 200 tisíc lidí.
Lukašenko sice zpočátku působil velmi nervózně a zdálo se, že jeho dny jsou definitivně sečteny a že jeho odchod je nevyhnutelný. Hned v prvních povolebních třech dnech se pokusil proti demonstrantům zasáhnout osvědčeným způsobem – násilím, a to doposud zcela nevídaným: zatčeno bylo skoro 7 tisíc lidí a brutalita, s jakou režim opoziční akce potlačoval, po sobě zanechala stovky zcela nepopiratelných důkazů na tělech postižených.
Bezzubá Evropa
Současný běloruský prezident je bezesporu politická mrtvola. Teď je ovšem otázka, jak dlouho bude jeho mocenská agónie trvat. Jakmile totiž v podobných případech začne protestujících ubývat (což se stalo ve všedních dnech druhého týdne protestů) a celý proces se bude protahovat, má dosavadní režim stále větší šance na alespoň dočasný úspěch. Experti konstatují, že Lukašenko už se soustředil výhradně na udržení moci, a to za každou cenu. Nové západní sankce ho v zásadě nezajímají, protože je na ně léta zvyklý.
A při svém vidění světa je přesvědčený, že Evropa nedisponuje žádnými účinnými pákami proti němu, v čemž má v zásadě pravdu.
Kdekdo se proto začíná domnívat, že Lukašenko pocítil slábnutí protestního potenciálu a přechází do protiútoku. Běloruský politolog Valerij Karbalevič je přesvědčený, že „křehká rovnováha nemohla trvat dlouho, a jakmile si Lukašenko uvědomil, že tlak protistrany neroste, rozhodl se znovu začít utahovat šrouby, znovu posilovat represe“. Hrubá síla je ostatně odjakživa jeho hlavní zbraní. Je přitom třeba objektivně uznat, že možností na násilné potlačení protestů má zlý baťka zatím dost a dost: státní aparát a silové resorty jsou mu loajální, a schopné dokonce také zorganizovat pouliční akce na jeho podporu.
Běloruský publicista a politolog Alexandr Klaskovskij v této souvislosti upozorňuje, že k úspěšné sametové revoluci politický vzmach nestačí. Nutný je rozpad doposud vládnoucí kliky, jenže ten se zatím nedostavuje. Možná i proto, že jak další protagonisté Lukašenkova vládnoucího klanu, tak vojenská a policejní generalita tuší, že prezidentův pád by byl i jejich politickou i osobní katastrofou.
Protestující vs. Lukašenko Rozhodující v tuto chvíli může být reakce Moskvy, která se doposud chová zdrženlivě. Jenže – dokonce i když se Rusko zdrží vyslání svých vojsk a poskytnutí „bratrské pomoci“(a my Češi a samozřejmě i Slováci si právě v těchto dnech moc dobře uvědomujeme, co taková pomoc obnáší), má plno dalších nástrojů, jak aktuální běloruskou situaci ovlivnit. Třeba elektronickou špionáž, obrovské peníze a gigantický propagandistický aparát. A k tomu Vladimira Putina, který si na Lukašenka sice nepotrpí, ale který je mu v čele Běloruska pořád milejší než nějaká nová, vyloženě proevropsky orientovaná, mocenská garnitura.
Hlavní sílu běloruského protestního hnutí ovšem asi nejlépe vyjádřil jeden z jeho současných vůdců Pavel Latuško, který konstatoval: „My nejsme opozice, my jsme většina!“Právě on zopakoval jeden z hlavních požadavků těch, kteří si Alexandra Lukašenka v čele státu dál nepřejí: návrat k ústavě z roku 1994, která přesně stanovovala maximální počet prezidentských období. Kdyby platila, byl by současný stav nemyslitelný.
Jak tedy hodnotit aktuální stav běloruské konfrontace? Docela přesně to pojmenoval respektovaný moskevský list Kommersant: V Bělorusku panuje dvojbezvládí, protože zatím ani jedna strana nedokáže definitivě rozhodnout ve svůj prospěch. Na tom je určitě hodně pravdy. Protestní hnutí je sice nejmasovější, jaké kdy země za víc než čtvrtstoletou lukašenkovskou éru zažila, ale to zřejmě nestačí, i když historická pravda je takříkajíc „na straně lidu“.
Prezident má zase k ruce jak establishment, tak i represivní aparát. Na druhé straně si ale musí být vědom, že u značné části obyvatelstva, možná u většiny, zcela ztratil kredit. Odhadovat proto, jak celá tahle krize skončí, je zatím skoro nemožné.
Současný běloruský prezident je bezesporu politická mrtvola. Teď je ovšem otázka, jak dlouho bude jeho mocenská agónie trvat.